Expedice Absurdistán Uzbekistán 14 - Uzbecká ponorka

Ponorková nemoc se dá poměrně snadno chytit i ve vnitrozemském státě. Ještěže se dá stejně snadno i léčit, stačí cestovat s fajn lidmi...

Poprvé se probouzím v 6:32, udělám si krátkou procházku po dvorku a zase se vrátím do postele, ale jen na chvilku. My přízemníci se totiž už před sedmou začnem scházet venku a stěžovat si, jak strašně se nám spalo. V 7 pak jdeme udělat budíček tomu zbytku a hlavně zjistit, jak je na tom Romana s možností pokračovat. Po tom, co prohlásí, že se cítí poměrně dobře, takže by cestu dál zvládla, jí sborově přesvědčíme, že se vlastně cítí pořád hrozně a chce tu ještě jednu noc zůstat. Ono je nám po pravdě všem zase nějak divno, tak další odpočinkový den tady jen oceníme a alespoň lépe zvládneme cestu za petroglyfy, na které se dost těšíme.

Jdeme ven na objednanou snídani, do které už se nám pustil zmatený Číňan a dva Holanďani, takže je pak trochu zmatek s tím, kdo už jedl a kdo ne, ale nějak se to vyřeší. Tady se vždycky všecko nakonec vyřeší. Jen ta smažená vajíčka, párky a brambory nám lezou už i ušima, takže básníme o marmeládách a podobných věcech. Musim říct, že tahle jejich utkvělá představa o výborný Evropský snídani je k posrání. Doslova. Romana to vzdává rovnou, my sem tam do něčeho ďobnem, ale žádná sláva. Do toho zase Číňan a jeho shánění busu. Už na něj číhá několik dní a pořád marně. Problém je totiž v tom, že neexistuje žádný jízdní řád. Autobus by měl přijet někdy mezi pátou a devátou večer. Když nepřijede, třeba to vyjde zítra. A třeba taky ne. Řešením je asi bivakování na nádraží a nebo taxík. Trochu čekáme, že se nad ním třeba slitujou za pár dní ty Holanďani a složej se s nim na taxík, protože jinak asi neodjede. Já mu ještě sepíšu pár míst, kam zajet v Iránu, jestli se tam nakonec dostane, a jako všichni ostatní jdu odpadnout do našeho klimatizovaného pokojíku, kde začnem plánovat, co s dnešním dnem. Nakonec se to zas celý zvrhne v polštářovou bitku, než opět zakročí Marvin a sebere nám munici. Tak začnem zpívat Pochod marodů, protože to zcela odpovídá naší současný situaci.

Ale nebudem se celej den válet, že ne? Pavel je natěšený na jakoukoliv akci, mně už po včerejším úpalu a migréně taky otrnulo, takže bych někam ráda. Nakonec vyrážíme opět bez Romany. První cíl cesty je výběr peněz, přičemž se Marvin vrací zpátky do hotelu, protože tam nechal pas a co kdyby ho po něm nedej bože chtěli? Chvíli na něj čekáme, a když se dostaví zpět, můžeme pokračovat. My se s Pavlem po pár krocích trhneme do krámku, kde koupíme vodu, obsluhuje tu takový malý kluk a asi jeho starší sestra. Kluk maká, holka udává ceny. Asi jsme se jí líbili, protože jedna voda nás přišla na 1 000 sum. K tomu Pavel vybere ještě nějaké sušenky, co se tu prodávají po kusech (jakože nebaleně). Vezmem každýmu jednu a pokračujeme k hotelu.

Tam nahlédneme do recepce, ale nikoho nevidíme, tak ještě zkusíme poštu, co je naproti, jestli nejsou třeba tam a nakonec zasednem na takovou nízkou zídku a čekáme. Vylíhnou se za chvilku, Marvin se rovnou trhá, že jde zpátky do hotelu, my plánujem obhlídku druhý strany města a nalezení hlavní pošty spojené s odesláním pohledů. Posilněni sušenkami se zvedáme a jdeme. Pavel se snaží podle plánku na té omalovánkové mapě trochu orientovat, ale zřejmě tu trpí stejnou úchylkou jako v Iránu (malé ulice nemá cenu kreslit, i když je jich 20 a na poměr vzdáleností si taky nikdo nehraje. Hlavně, že to hezky vypadá.)

 

Když už se nám všem zdá, že jdeme rovně moc dlouho, vyhodnotíme, že to malé kolečko uprostřed křižovatky, ze kterého roste sloup s prapory, by mohl být ten vyznačený kruhový objezd a tedy se tady máme dát doleva. Zkusíme to, o kus dál odchytíme milicajta a Pavel to na něj zkouší s mapou. To se neshledá s úspěchem, tak vytáhnu jeden z našich pohledů, ukážu mu ho a on nám ukáže kudy kam. Děkujem a jdeme.

 

Mešitu Char minar najdeme poměrně zapadlou v okolní zástavbě. Nejdříve si cestou k ní prohlédneme stánek se suvenýry, řádně jí vyfotíme ze všech stran a přemýšlíme, zda máme vidiny a nebo jsou na její střeše skutečně lidé. Zhodnotíme, že to je kolektivní halucinace a jdeme dovnitř. Tam nás trochu překvapí, že suvenýry se prodávají i tady, ale tak jsme v Uzbekistánu, že? A paní prodavačka nám hned nabízí, že za 1000 na jednoho můžeme na minaret.

 

Platíme a vystupujeme po schodech, které nás dovedou nejprve do větší místnosti v patře, odkud vedou vlezy na každý ze čtyř minaretů. Ovšem není tu žádný žebřík, nic. Jen dřevěné patro, kde je tak akorát díra na člověka a v ní červená šipka, že tudy nahoru. No, ne že bychom pochybovali o našich lezeckých schopnostech, ale prozatím to vzdáme a jen po dalším schodišti vyjdeme na střechu. Tady se rozhlédneme po okolí a jdeme zpátky dovnitř vymýšlet, jak na minaret. Abbík se tam pokusí vytáhnout, ale zhodnotí, že na to, aby tam stálo za to lézt, je tam doslova hovno, takže se vrátí dolů.

 

Další cíl cesty je hlavní pošta. Vrátíme se k té hlavní silnici podél které jsme šli, přejdeme jí a pokračujeme na jih. Mineme školu, která má velmi zvláštní hřiště – vypadá, že na něm někdo zkoušel v rámci pěstitelské výchovy pěstovat brambory a vedle jsou prolézačky o stejné konstrukci a zbarvení, jako vedle vedoucí plynové trubky.

 

Zahneme za roh kolem obrovského fotbalového stadionu a skoro mineme rohový bar Pelican. Kluci si ovšem vydobijou, že k Pelikánům na pivo se jednoduše musí. A zase proč ne, stejně je nám všem horko a dneska nikam nespěcháme. Vstoupíme do klimatizované místnosti, kde to i poměrně přívětivě vypadá, vybereme si rohový stůl a už nám nesou jídelní a nápojový lístek. Ceny tu mají poměrně přijatelné, takže se nakonec dohodneme, že si dáme jednu společnou pizzu, 3 piva a jeden jablečný džus. Jíťa se sice snaží vysvětlit, že to její pivo má být malý, ale to už je na místní obsluhu asi moc složitý.

 

Pizza je hotová za chvíli, je to hodně tlusté těsto se salámem, sýrem a rajčaty. O co míň je Italská o to víc je dobrá. Jíťa přemýšlí, že by se hodilo ještě dát si nějakou sladkou tečku na závěr, já zas navrhuji zvít druhou pizzu marodům, ale je nám to obojí zamítnuto. Dojíme, platíme a vydáváme se dál k poště.

 

Hlavní pošta je z venku obrovská. Zevnitř teda asi taky, ale tam, kam se běžný smrtelník dostane, je to jen takový malý plácek, kde jsou tři nebo čtyři poměrně ohnuslý přepážky. Vyberem si jednu z nich a jdeme se informovat, jak je to s posíláním dopisů do Evropy. Paní vytahne ceník, chvíli v něm něco zkoumá, a pak si řekne o 1 000 za jeden pohled (asi tak 7 korun v přepočtu na naše). Vzhledem k tomu, že nám nedá ani známky, ani žádné razítko, čekáme, že žádný z těch dopisů nedojde, ale musím říct, že v tom jsme jim křivdili. Došly všechny!

 

Další část cesty je docela úmorná, neb je celá po sluníčku. Pavel na přechodu kýchne, domorodec mu asi popřeje zdraví nebo tak a pak mi přijde takový trochu vyplašený, že jdeme pořád za ním. A na místňáka se docela potil, to je tu dost nezvyklé. Zastavujeme na chvilku u rozestavěného domu apozorujeme místní techniku. Normálně se prý dělají nějaké betonové části a mezi ně se pak staví cihly a tady to dělají přesně opačně. Já tomu tedy absolutně nerozumím, ale kluky to strašně fascinovalo. Asi tak, že jsme skoro přehlédli o kus dál stojící synagogu. Nebo spíš jen vstupní dům na židovský hřbitov. Nakoukneme dovnitř, ale moc se tam nezdržujeme.

 

Našim dalším cílem má být jedna dobře schovaná mešita, ke které se máme dostat nějakou odbočkou z hlavní silnice. Tou silnicí se pravděpodobně myslí ta širší prašná cesta, po které jsme se vydali, a kde jsem po dvou metrech zapadla po kolena do nějaké díry. Po Pavlově intervenci se mi podaří vyhrabat ven a můžeme pokračovat v chůzi. Nějaká místní paní nás ale důrazně upozorní, že rovně nemáme chodit a nakonec nás nasměruje asi k té hledané mešitě. Nebo možná i k jiné, ale mešita to byla. Zavřená za velkými dřevěnými vraty. Tak jen nakoukneme dírou ve zdi a jdeme dál. Tedy spíš Pavel jde dál, že chce vydět další část opevnění a my se vracíme do hotelu.

 

Cestou se zastavíme zase v tom našem obchodě pro vodu. Teď se jim líbíme míň, tak je to za 1200. Když se konečně doklepeme ke vstupu do hotelu, najdeme Romanu s Marvinem umírajcí v pelechach. Po sprše zhodnotíme, že to ležení a spaní je vlastně nejlepší řešení, co se zbytkem odpoledne, takže si taky každej ulovíme svoje spací místečko a pospáváme. Abbík je strašněj uzurpátor, takže krom svojí matrace zabírá i půl mojí a já snad abych spala pod Jíti postelí, ne? Naštěstí do toho přijde Pavel a nese pytel švestek a hroznový víno. Ten chlap je poklad! Vrháme se na ovoce, jako kdybychom týden nejedli a blahořečíme mu za tu kupu vitamínů.

 

Chvíli před sedmou se pak dohodneme, že zajdeme na večeři. Jako ideální místo se jeví ta restaurace, kde jsme byli první noc. Romana se rozhodne, že už je jí dost dobře na to, aby šla s námi, zatímco Marvin se rozhoduje, že jemu na to dost dobře není. Venku na dvorku se dohodneme s Madinou, jestli může večer ustlat tři postele na střeše, protože se nám s Jíťou a Pavlem nechce strávit další noc na zemi ve vydýchaný místnosti. Prý to není problém.

 

Projdeme bazarem a já se rozhodnu, že se na chvilku trhnu od té naší skupiny a pudu fotit. To se nelíbí Abbíkovi a trvá na tom, že půjdu s nima. Po lehké výmeně názorů se nakonec dohodneme s Pavlem, že si půjdeme společně projít náměstí a něco nafotit, a pak se k nim přidáme na jídlo. Ideální uspořádání.

 

Nejdřív zajdeme k nejzajímavějším stavbám, kterými jsou Nadir Divanbegi Khanaka a Nadir Divanbegi medressa. Ať už byla Khanaka cokoliv, teď je to suvenir shop s pěknou výzdobou, tak tam na chvilku zalezeme. Pak se přesuneme k medresse, kde probíhá nějaký taneční program. Nakoukneme škvírou ve vratech a jdeme dál. Další medressa, další suvenýry a též divadelně taneční představení. Ještě s jednou zastávkou u zajmavé stavby, kde nějaký policajt cvičí svého psa, dojdeme do restaurace. J+R+A sedí u „našeho“ stolu a už mají objednáno. Polívky, šašliky, chleba, džus. My si s Pavlem dáváme polívku. Já svůj osvědčený vývar, on zkouší něco, co chutnalo prý jako lečo a byly v tom plněné papriky. A protože hlad má velké oči, nikdo se šašliků skoro ani netkne. Až na hejno vos, které nás otravují tak, že jsme dohnáni k přesednutí si jinam.

No už tomu jídlu moc nedáme, jen objednáme jeden chleba pro Marvina, zaplatíme a chystáme se vrátit zpátky. S Pavlem se opět oddělíme, že si ještě projdeme další část náměstí a pozůstatky po lázních. Co se nám líbí, tam se zajdeme podívat, projdeme se mezi zídkami, které dřív byly lázně, uděláme pár fotek a nakonec se vrátíme za ostatními do hotelu.

Madina už nám nahoře chystá lože a já s ní jdu domluvit dietnější snídani na zítra. Čaj a meloun, žádný vajíčko, žádný párky! Dost se tomu diví, tak se jí snažim vysvětlit, že už takhle je nám všem zle a navíc nás čeká kdovíjak dlouhá cesta a neradi bychom, aby nám bylo ještě hůř. No, nakonec to snad nějak pochopí, já se vrátím k ostatním do pokoje a střídavě se snažíme probít do koupelny, což se ne každému podaří. Před desátou se naše střešní skupinka zvedá, že jdeme spát.

Rozeberem si ležení, uvelebíme se a pozorujeme hvězdy. Pavel má štěstí, vidí jednu padat. My s Jíťou nic. Za to si poměrně dlouho povídáme, Pavel u toho usíná. Ale nakonec nás únava přemůže všechny a spokojeně na čerstvém vzduchu a v příjemném chládku usnem.