Expedice Absurdistán Uzbekistán 16-Po těžký noci, přijde hezký ráno

"Jaký bude, nevím sám, taky jsem si zvyk' na všechno kolem nás..." Kousek téhle Nedvědovské písničky krásně odpovídal tomu, jaké ráno nás čekalo.

Ve 4 ráno zvoní budík na Ercefuril, v 5 na definitivní vstávání. Chvilku vyhodnocuji svůj stav a dojdu k závěru, že je mi pořád dost blbě na to, abych kamkoliv chodila, takže zahlásím, že zůstávám s Romanou v hotelu. Když pak ale vidím, jak se všichni s chutí chystají do terénu, přehodnotím své rozhodnutí, dojdu k tomu, že když sebou někde praštím, tak pořád mám vedle sebe 3 zdravotníky a tak strašný, abych nezvládla případnou cestu zpátky do hotelu to zase není. Ale uznávám, že nejzodpovědnější přístup to zrovna nebyl, ale nechat si ujít jednu z nejkrásnějších částí naší cesty? Akorát bych to pak dodatečně obrečela...

V rychlosti se převleču a přidám se do našeho vyklizeného pokoje na snídani, kde rovnou vyzpovídáme Abbíka s Pavlem, jaké je jejich tajemství přežití mezi komáry. Čekali jsme minimálně geniální repelent a přísně utajovanou moskytiéru a ono prd, prostě jen pevná vůle a ignorace. No, asi je za to i obdivuju. Na druhou stranu oba vypadají víc rozhození tím, že venku celou noc poměrně hlučně probíhaly oslavy Ramadánu. To naši ženskou část výpravy absolutně netankovalo, jen jsme nad tím chvíli po zalehnutí vyjádřily lehké překvapení, neb v Uzbekistánu je zakázáno, aby Muezíni vyzpěvovali z minaretů (a spoustu dalších věcí) a tady si z toho evidentně nic moc nedělají. Asi, že jsme vážně na konci světa a nikoho to tu nezajmá.

Po této entomologicko-náboženské vsuvce se vrhnem na tu trochu jídla, co máme. Abbík nakrájí meloun, Jíťa rozdá sušenky. Na těch čokoládových jsou nakreslená zvířátka, tak si můžeme vsugerovat, že máme i masitý základ. A nebo si dát i trochu sušenýho masa od Abbíka. Prohlašujem se za nasnídané, rozléváme vodu, každý si bere litr a půl, nechystáme se být venku zas tak dlouho, tak by to mělo stačit. Ještě obujem pevný boty a vyrážíme.

 

Slunce vyšlo teprve před chvilkou, takže je jistá naděje, že ty 4 kilometry do údolí zvládneme ještě za příjemného chládku. Nicméně nedávný východ slunce též znamená, že je všechno nádherně osvětlené, takže se zasekáváme hned na začátku a fotíme. První stánkaři začínají chystat svou živnost a my se jich jdeme znova přeptat, kde hledat Petroglyfy. Kluci včera z Lonely Planet zjistili, že máme používat místo petrogfyly slovo Zukarnay, tak už se aspoň trochu chytají a všichni nám ukazují k pevnosti. A údajně tam má být i nějaké značení. To nám dává novou naději, ale jsme v Uzbekistánu, takže...

 

Vyškrábeme se zase nahoru a rozhlížíme se po čemkoliv, co by alespoň vzdáleně připomínalo ukazatel, případně cestu, po které se dá jet na motorce, protože údajně do toho správného údolí vozí turisty motorkáři od muzea. Nenajdeme samozřejmě ani jedno. To ovšem neznamená, že se rozhodneme to vzdát. Vybereme si nejsympatičtější směr (pořád za nosem) a vydáváme se prozkoumat místní krajinu. Je to vítaná změna od procházení měst. Jediný náznak civilizace je po naší levé ruce, kde je funkční lom, ale po pár krocích nám zmizí za kopcem.

 

V dálce si vyhlédneme nový cíl cesty. Kopec s výrazným vrcholem, který se zdá být v příčetné vzdálenosti a směřujeme k němu. A samozřejmě nepřestáváme doufat, že jsme se třeba vydali správnou cestou. Ale bohužel. I tak toho vidíme spoustu. Malé polorozbořené domečky v dálce, útržky silnice po které jsme přijeli, na místní poměry podezřele tmavě zabarvené kameny ohlazené do prapodivných tvarů, u kterých se můžeme jen dohadovat, zda za to může voda, nebo vítr. A kdo se kouká pořádně, najde i nějaký ten dobře maskovaný život v řídké suché trávě. Ještěrky, sarančata nebo kobylky (Ne, Pavle, pořád si nejsem schopná zapamatovat, čím se liší...) A k tomu spoustu památek na to, že tu byl někdo před námi. Vyskládané nápisy z kamenů v údolích a mohyly na kopcích. U jedné z nich se zastavujeme k odpočinku.

 

Zhodnotíme, že už jdeme poměrně dlouho a petroglyfy nikde, takže je zřejmě čas to pomalu, ale jistě zabalit a vrátit se zpátky. Slunce se dostává stále výš na oblohu, začíná být docela horko a to není ani 8. Marvin nám během cesty zvládnul dvakrát usnout, hroznovej cukr zůstal ve špatnej lékárničce, no nemá cenu přepínat síly za každou cenu. Jíťa velí, že ženy, děti a lazaři se vrací a lovci můžou ještě chvilku pokračovat. Tak Abbík s Pavlem vyzbrojení foťáky opouští ještěrku, kterou do té doby provokovali a vydávají se dál a my zahajujeme sestup do Nuraty. Zkoušíme alespoň kousek cesty jít jinudy, potkáme místní mládež kopající motyčkou do země a ať si lámeme hlavu, jak chceme, na to, co tam dělali, nepřijdeme. Ale tvářili se strašně provinile. Nakonec se stejně musíme vrátit na cestu, po které jsme přišli a přes pevnost se vrátit zpět.

 

Romana už je nastěhovaná zpátky v pokoji, k prasknutí přežraní komáři si dali chvilku pauzu. Teď po nás pro změnu neustále lezou mouchy. A to jsem si myslela, že Nurata je taková řiť světa, že se tu i ty mouchy musí otáčet a letět co nejrychlejš pryč. Odhadujeme za jak dlouho by mohli dorazit kluci a dáváme jim tak hodinu od chvíle, kdy jsme se vrátili my, nejpozději je čekáme v 10. Abychom si ukrátili čekání, tak se prostřídáme o sprchu, dojíme meloun a snažíme se ještě trochu vyspat. Když se čas přehoupne skoro k jedenácti, začneme být docela nervózní, kde jsou. Píšem Abbíkovi, že pokud někde nezhynuli bídnou smrtí, tak maj hejbnout zadkem a pěkně se vrátit, ať můžem odjet.

 

Poslechli a za 20 minut jsou oba tady. Něco asi našli, ale nejsou si tim moc jistý. Pak se věci dávaj docela rychle do pohybu, zabalíme, co jsme stihli zase vybordelit a sháníme někoho, kdo nám dá registrace a nechá si zaplatit. Z oné místnosti na konci chodby slyším jen, že se Abbík hádá s tim chlapem, co nás včera ubytovával, že registraci skutečně potřebujeme, a že 20 000 je skutečně přehnaná částka. Jestli jsem to správně pochopila, tak se mu ten chlap snažil namluvit, že registrace vydávat nesmí. No a to by pro nás znamenalo, že bysme taky mohli mít pěknej průšvih. Nakonec to ale nějak dopadne, chlapík vezme mojí mikrotužku a snaží se s ní vyplnit potřebné lístečky z jemného propisovacího papíru. Že to není zrovna kompatibilní kombinace zjistí docela brzo, ale když vypisuje poslední, tak už aspoň vypadá, že se s tim naučil psát. A cenu jsme neusmlouvali ani omylem.

 

Jdeme ven, kde už čeká Romana s Jíťou a Marvinem a radí se s místními, jak se odsud dostat. Nejlepší je prý vzít si před hotelem taxíky na vokzal a tam chytit maršrutku do Navoi. Taxík za 500 a maršrutka za 7 000 na jednoho. To nezní vůbec špatně. Tak jdeme lovit auta. Jako na potvoru tu zrovna žádná nestojí, tak čekáme, až se nad námi slituje nějaký klučina a dvě nám odchytí. S Romanou a s Pavlem se do jednoho složíme a to se hned dá do pohybu, aniž by třeba řidič počkal, až zavřeme dveře. Pavel se ještě ptá, kolik nás to bude stát, prý 1 000 na jednoho.

„Tak to ne, 500!“

„Ne, ne, 1000!“

„Fajn, tak my vystupujem!“

A už otvírá dveře, samozřejmě za jízdy. Řidič s děsem v očích zastavuje a přijímá Pavlovu poslední nabídku, že za 2 000 pro všechny.

 

Za chvilku zastavujeme a prý máme vystupovat. Tady? Čekali jsme aspoň parkoviště, když už ne rovnou nádraží, ale stojíme na odstavném pruhu kdesi nikde a rozhodně to tu nevypadá, že by se odsud dalo dostat do Navoi. Trochu se bojíme, že se nás panáček pokouší podvést, ale za chvíli za námi zastaví i naše druhé auto a k nám se přihrne řidič tranzitu odstaveného opodál, že za 5 000 na osobu, nás vezme do Navoi. Ok, tak jo. Platíme taxikáři, omlouváme se za to nedorozumění a skládáme bágly do tranzitu. Hned za nimi tam naskládáme i sebe. Poslední a předposlední sedačka už je tak nějak tradičně naše a jedeme. Máme to s třikrát okružní jízdou po městě, než konečně řidič obsadí všechny sedačky, včetně té výklopné v řadě před námi.

 

Cestou se mi podaří usnout a o probuzení se mi postará pád nosem na kovové madlo na sedačce přede mnou (dvakrát). Nicméně krev neteče, zlomený to nebude. A já už doufala, že se třeba aspoň trochu srovná. Dojíždíme do Navoi na autobusové nádraží, kde hned za vraty mineme tři autobusy s nápisem Taškent. Při troše štěstí pojedou přes Samarkand, kam se potřebujeme dostat.

 

Vystupujeme a jako první míříme ke stánku s občerstvením, protože vody už máme poskrovnu a cesta bude dlouhá. K vodě přidáme dva ledové čaje a Pavel nějakou malinovou limonádu, co vypadá docela jedovatě a pytlík sladkého pečiva. Tím jsme připraveni nalodit se na palubu čehokoliv, co nás dopraví dál. Z autobusů se nás ujímá hned ten nejbližší. Řidič nás honem honem nažene dovnitř, ukáže nám šest sedaček, že ty jsou naše a už nás zas jak nadmutý kozy vyhání ven, že si musíme dát bágly do zavazadlovýho prostoru. Ne, že by to nešlo před tim přidělenim míst, že jo?

 

Když už jsme venku, tak s Jíťou rovnou zamíříme hledat záchod. Ptáme se v nejbližší restauraci,neb nám dává naději, že třeba bude disponovat sociálním zařízením a obsluha nás posílá „tamhle za zeď.“ Pro jistotu, že bychom třeba špatně rozuměly, se jdeme přeptat do toho stánku, kde jsme nakupovali. „Za zeď.“ no, tak teda za zeď. Připravujeme se na ledasco, ale ne na to, co najdeme. Za zdí totiž skutečně stojí domeček s nápisem toaleta a už jen pohled na něj nás děsí. Stačí udělat dva kroky blíž k němu a už se nedá ani dýchat, jaký je tam smrad. Pán v okýnku si otupěle říká o 300 na osobu a můžeme směle vykročit doleva, kde je dámská část. Musím říct, že tohle byl jeden z nejhorších zážitků mého života a pokud obsluha té restaurace, kde jsme se ptali, též používá tyhle záchody, kde o splachování nemohla být ani řeč a jako vodovodní kohoutek slouží cosi uprostřed chodby s vodou branou kdoví odkud, tak jsem ráda, že nás třeba nenapadlo jít tam jíst.

 

Urychleně se vracíme do autobusu a k desinfekčnímu přípravku na ruce. Ovšem nějak zjistíme, že nevíme, který ten autobus je náš. Naštěstí zasáhne řidič a nasměruje nás k ostatním a shledáváme zásadní pozitivum, že autobus je vybavený klimatizací. Začínáme se těšit, že tahle cesta bude pohodová. Ale nebyl by to Uzbekistán, aby se během pár vteřin vše nezměnilo. Nad naší sedačku se přihrne nějaký chlap a začne se poměrně hlasitě něčeho dožadovat. Jestli jsem to dobře pochopila, tak chtěl sedět přes uličku ke svým přátelům, ale tam sedí ty divný turisti do Samarkandu. Chvíli čekám, zda se po nás vrhne a bude se nás snažit přesadit, ale nakonec se odsune někam dozadu.

Vyjíždíme. Druhý řidič/ stevard nám pro zpříjemnění cesty pouští místní hity s videoklipy. Naštěstí jsem dost unavená po téměř probdělé noci, takže je s radostí zaspim a v mezičase mezi spánkem si s Pavlem notujem, jak je to strašně dementní. Ale překvapivé je, že většinu z těch hrůz zpívaj chlapi. (Ne, že by ženský zpívaly něco lepšího, jen je jich prostě míň.) A hlavně jeden z těch klipů je dost podobnej jinýmu, kterej mi pouštěla moje Rumunská spolubydlící na koleji.

Po další zastávce ovšem televizi přeřve hejno právě nastupivších dam. Je jich asi deset, možná víc a nevejdou se nikam jinam, než do uličky a náležitě se proto rozčilujou. A snaží se zjistit, kdy my vypadneme. Když na mě přijde hejkat asi třetí z nich, jestli vystoupíme už v Samarkandu, tak se jen přimáčknu víc k Pavlovi a dělam, že tam nejsem. Pak je přijde zkrotit řidič. A to poměrně rázně. I tak jsou strašně ukvokaný. Pokračujeme v cestě a na obzoru se zjeví zřejmě policie, takže průvodčí zavelí do mikrofonu, že maj zasednout na zem a baby naštěstí poslechnou. Ale ne na dlouho, za chvilku už zase stojej a drcaj do lidí loktama a kabelkama, ve kterejch vozí snad cihly. Zbytek cesty naštěstí zase zaspim a probudim se až při zastavení v Samarkandu.

Opět jsme někde na periferii města u bazaru. Voní tu čerstvý chleba a stojí spousta taxikářů, co nám nabízí cestu do Taškentu. A to zcela jasně vidí, že jsme vystoupili z autobusu s nápisem Taškent, ale asi to musej zkusit, co kdybychom vystoupili jen proto, že se to tam nedalo vydržet a chtěli jsme změnit dopravní prostředek. Rozhlížíme se po maršrutce, ale žádná není v dosahu, tak se porozhlídnem po dvou autech, z nichž alespoň jedno bude znát cestu do Honzou doporučeného hotelu, kde se máme večer sejít. Nacházíme. Jedna Lada, jedno Daewoo, já dopředu, protože sem jedna z mála, co má prachy a jedeme...