Expedice Absurdistán Uzbekistán 19 - Peníze, peníze, hejbou světem.

Zvykli jsme si na dvojí ceny a někteří z nás se stali mistry ve smlouvání, ale stejně nás ještě občas dokázalo překvapit, co všechno tu jde "za malý poplatek".

V 5:45 mi zvoní budík a docela dlouho mi trvá, než se vzpamatuju a dojde mi, co se vlastně děje. Bože, proč já nešla spát dřív? Pavel oproti mně vypadá nějak podezřele živě a to šel spát stejně, jako já. Ale zase ta jeho akčnost je dost nakažlivá, takže přesně v šest jsme oba nachystaní k odchodu a u schodů se potkáváme s Jíťou, která je též vyzbrojena foťákem, takže jsme všichni náležitě připraveni na přivítání vycházejícího sluníčka.

 

Jako první zamíříme k Registánu, který zezadu nafotíme, ale odbočíme od něj k k Bibi-Khanym mosque a mauzoleu, protože ta včera byla ve stínu. Rozestavíme se do všech možných fotografických pozic, tak různě se předbíháme, obíháme a dobíháme, až přijde pán z mauzolea, jestli nechceme jít třeba dovnitř. Vzhledem k udané ceně se nám moc nechce, ale náš nejlepší ukecávač Pavel to nějak usmlouvá na 10 000 za všechny 3 i s tím, že nás vezmou nahoru na střechu, protože od tama má být údajně krásný výhled. Tak to jdeme rovnou vyzkoušet. Po schodech, kde mají sklad nějakých úklidových prostředků (nebo možná dopravních, jestli na tom koštěti někdo z nich přiletěl).

 

Chlapík vyndavá telefon, aby si s nim posvítil na cestu, já nosim baterku v lékárničce, takže světla máme dost. Jsme vpuštěni na kovovou střechu, která pod naší váhou dost trpí, ale s tím, že máme šlapat jen na sváry, aby se to s námi nepropadlo, můžeme dojít až do středu. Výhled tedy nic moc, ale zážitek to rozhodně byl a stál za to. Sestupujem zpět z výšin a holubinců, prohlížíme si rakvičky v přízemí a přesouváme se k mešitě.

 

Tam zkoušíme, zda nás pustí dovnitř, i když nejsme uplně nejvhodněji oblečení. Prý ano za 5 000 na jednoho. My s Pavlem jdeme, Jíťa si připadá příliš nevhodně, tak zůstává venku, ale vchodový pán jí zve dovnitř. (Aby nezval, když těch 5 000 půjde do kapsy jeho zimního kabátu, který má na sobě. I se šálou.) Celý komplex si velmi důkladně projdeme a jediné čemu se vyhneme, je podlézání kamenného Koránu, neb se o něm říká, že žena, která jej podleze bude mít hodně dětí. A po tom ani jedna z nás asi zrovna netouží. Jinak je většina věcí v rekonstrukci, alespoň podle cedulí, co na nich visí, jinak to moc poznat není. Asi nedostatek peněz, nebo tak. A aby nebylo, když si všechno nechává vrátnej. Ale zase u nás by to rozkradli nějací papaláši a tady aspoň víme, komu jsme ty prachy dali.

 

Vracíme se k Registánu, sluníčko už je docela dost vyšlé a moc pěkně ozařuje všechno pod sebou, takže se jednotlivé budovy zlatě lesknou. Parkem jdeme až ke třem centrálním a nejzajímavějším budovám, kde si páni policisté, co tu hlídají řeknou o 15 000 na jednoho. To za obejití 3 domečků opravdu dát nechcem, tak si to jen obejdem zvenku a vyfotíme z vyhlídky. Fotka jako na pohledech. Bez té se ze Samarkandu odjet nedá, neb to je něco tak notoricky známého, že by nám ani nikdo pak nevěřil, že jsme tam vážně byli.

 

V 8 Jíťa prohlásí, že ona už má focení dost (asi tak na rok dopředu), a že bychom se mohli pomalu vydat na snídani. S tím s Pavlem radostně souhlasíme, protože už máme taky hlad jak smečka vlků a vracíme se zpět. Snídaně je obdobná, jako byla včera, jen místo šťouchaných brambor je pohanková kaše, a aby se nám nestýskalo po salmoneloplodných potravinách, je k ní krásně tekuté volské oko. K tomu opět sladká houska, na které najdeme zárodky plísně. Asi penicilín jako prevence po tom vajíčku. No, nejíme ani jedno.

Po jídle Romana s Honzou zmizí v neznámu a Pavel se rozhodne uskutečnit svůj plán, že se vrátíme a půjdem ještě spát, ale my jsme s Jíťou už nějak moc probrané a akční, takže se shodnem na tom, že se zajdem podívat po obchodech, což by pány stejně nebavilo. Ti se místo jakékoliv činnosti naskládaj všichni na dvojpostel v našem pokoji a hrají si nějaký nesmysl na telefonu.

My vyrážíme zpět na pěší zónu s tím, že zalezeme do každého obchodu, co potkáme a to by bylo, aby někde neměli nějaké hezké šaty. Ať přijdem kamkoliv, hned nám cpou šátky, které mají všude stejné, a že prý je to hand made, a i když z toho plast odkapává na dvacet metrů, tak je to prý 100% hedvábí. Na druhou stranu pak v jednom obchodě narazíme na vážně hezké šaty, ale když se rozhlédneme kolem, zjistíme, že to je možná čistírna, tak trochu zmateně jdeme pryč. V dalším obchodě nás jedny šaty taky zaujmou, ale vešly bychom se do nich s Jitkou obě naráz, což paní s úsměvem od ucha k uchu komentuje: „Mašína, 5 minutes tssss tsss tsss a bude.“ Eh, tak to jsme nečekaly ani jedna, nicméně skutečně nemáme zájem.

Než to otočíme ke zpáteční cestě, zajdem ještě i na bazar, kde definitivně zhodnotíme, že domů povezem čaje a sladkosti, protože nic lepšího tu neseženem. Ještě tak cvičně zkusíme obchody na druhé straně ulice, ale tady už mají absolutní nic, takže se vzdáváme. Jen by mě vážně zajmalo, kde nakupují místní.

V hotelu najdem kluky téměř tak, jak jsme je zanechaly a skoro ani neregistrují, že jsme se vrátily. Až když si lehnu mezi ně na postel, tak Marvin zavrčí něco o tom, že se nemůže soustředit na hru, protože se vrtim a strkam do něj. Boha. Radši si jdeme sednout ven a čekat, až si Pavel nabije foťák. A radši se ani neptáme, co dělali ty dvě hodiny, co jsme byly pryč. Romana s Honzou jsou též přítomni, tak s námi studují mapu a Pavel jim ukazuje, kde jsou kostely, na které se chystáme, kdyby se tam náhodou chtěli taky vydat, pak mi zaváže rozbitou ruku a jsme připraveni k odchodu.

 

Dole od recepčního dostanu kus ledu, abych si mohla udělat studený obklad, aby to tolik nebolelo, ale s tím vedrem tady pekelně rychle taje, tak si tu ruku aspoň polévám ledovou vodou. Lepší než nic. A protože jsme zas všichni hladoví, míříme do naši včerejší taštičkové restaurace, kterou máme po cestě. Smažené taštičky už nemají, takže si všichni dávají vařené a já si objednávám cosi, co podle obrázku vypadá, jako ty těstoviny s masem, co měli děcka v Khivě. Nicméně ve skutečnosti to je strašně moc mastná a o to hnusnější polévka. Asi to nejhorší, co jsem tu zatím jedla. A ani ty taštičky nevypadají moc vábně, ale prý jsou dobré. Jen Pavel si z nich nechá sundat kopr.

 

Po jídle se dostaneme do nám neznámých končin na jihozápad od Registánu. Procházíme parkem, vidíme dvě mauzolea. To vzdálenější je Amira Temura, jehož sochu na kruháči mineme záhy. Na tomto místě Pavel podstatně poupraví moje představy o měřítku naší mapy (ještě půjdeme hodně daleko) a podél dalšího parku a domu, který smrdí chlorem jdeme až na správnou křižovatku. V parčíku je příjemný chládek, takže se jde dobře. Zahýbáme doprava a začínáme vyhlížet něco, co by se podobalo kostelu. Čekám nějakou kopulovitou stavbu s nenápadným křížem na vrchu, takže jsem dost překvapená, když se před námi vynoří zcela regulerní katedrála.

 

Zahalujem ramena a kolena a jdeme dovnitř. Katedrála je pravoslavná, což se ani u nás nevidí každý den (pokud tedy nejste z Varů) a i uvnitř moc krásná. Když se dost vynadíváme, pokračujeme ke katolickému kostelíku. Ten je opět poměrně typický a stejně, jako to bývá zvykem v ČR, zavřený, takže nahlížíme jen přes prosklené vstupní dveře. Jako poslední nás čeká Arménský apoštolský kostel, který je opět odlišný od předchozích dvou. Je to takové nenápadné stavení, které téměř přehlédneme. Nicméně včas jej zaregistrujeme, vrátíme se a vstoupíme dovnitř, Tam nám nabízejí svíčky k zapálení, ale vzhledem k tomu, že nerozumíme tomu, jak a nač, tak radši odmítáme a odcházíme.

 

Cestu zpět volíme horem, kolem nějakého polorozpadlého stavení, které odhaduji na vysokoškolskou kolej a ona to centrální banka. No, jestli její stav odráží stav veřejných financí, tak to asi dost odpovídá.

 

Noříme se do hloubi jednoho z velkých parků, nebo tedy spíše se necháváme opékat sluncem na jeho ohromných dlážděných cestách a jen občas narazíme na stín nějakého stromu, ze kterého je Pavel přímo nadšen. Holt milovník přírody a odborník na flóru a faunu se nezapře. Já jsem tu přes náboženství, takže mě stačí, že to vrhá stín. Rybníček, který je namalovaný na mapě, je ve skutečnosti vybetonované a toho času téměř vypuštěné cosi. Díky tomu je to pravděpodobně jediná vodní plocha ve městě, ve které se nekoupou hromady dětí. Ty jsou jinak v každé kašně, co jich kde stojí.

Vylézáme z parku a míříme k Amirovu mauzoleu, kde jde Pavel zjistit, kolik by nás stál vstup. 8 000. Na to, abychom tolik dali, už jsme podobných míst viděli příliš, takže si dáme jen obhlídku zvenku a vracíme se k Registánu. Tam opět uděláme pár fotek, zas v jiném světle a v podstatě bez dalších zastávek pokračujeme až na bazar, kde se chystáme definitivně nakoupit na domů. Já si ty nákupy chtěla ulehčit dotazem, co mám přivézt, ale dostalo se mi odpovědi: Překvap mě, buď kreativní. To mi tedy za a) vůbec nepomohlo a za b) mě to postavilo ještě do horší situace, protože kreativitu neprojevim tim, že přivezu pytlík čaje...

Jako první zastavíme u prodejců sladkostí a dohodneme se, že budeme nakupovat ve velkém a pak si to rozdělíme. Další zastávku děláme u čepiček, já beru vyšívané, Jíťa s Pavlem tištěné a všichni smlouváme. Mě to teda absolutně nejde, tak to nakonec vzdávam, a když se nám ztratí Jíťa s Abbíkem, tak se přidám k Pavlovi a to smlouvání nechávam na něm, on už je expert. Vybereme si nějaké čaje, po jednom z nich prý budu mít úžasnou pleť a po druhým mi naroste obočí (tady je totiž uplně nejvíc sexy, když máte obočí srostlé k sobě). Když máme všechny čaje, co chceme, jdeme hledat ty dva.

Najdeme je u koření, které prodává hodně zajmavý člověk. Po tom, co si nakoupíme, u něj zůstaneme ještě minimálně půl hodiny a povídáme si. O vládě, Rusku a islámu. Pán to má v hlavě moc dobře srovnané a perfektně vládne angličtinou, takže je to rozhodně přínosný rozhovor. (Hodinový pohovor s ním bych naordinovala všem, co si myslí, že ve špatných věcech se nedá najít nic dobrého, a kteří odsuzujou islám, aniž by o něm cokoliv věděli.)

Poslední, co nám zbývá sehnat, je černý čaj. Ten jsme zatím nikde nepotkali, takže se přesunujeme do spodní části s tím, že si tam koupíme nějakou vodu, protože už nám došla a případně se tam poptáme i po tom čaji. V obchodě, kde mají vodu i nějaký ten náznak čaje najdeme, ale je to takové černé fuj, co nijak nevoní. Abbík si tam aspoň koupí mejdlo s jelenem a my s Jíťou při pohledu na roli místního toaleťáku vymyslíme Uzbecký zážitkový balíček. Jedna kulička sušenýho airanu a ten toaleťák. Jednoduché, levné a originální, do toho jdu. Jen to nakoupim až v Taškentu, ať tu dva dny nejezdim s plnym báglem hajzlpapíru.

Před obchodem zkoumáme pytel s rozteklým máslem a nad ním nás odchytí nějaký další prodavač, co nás odvleče k sobě do obchodu, že prý sbírá mince a bankovky. Z Českých mincí mu chybí jen padesátka, ale nechce se mi mu jí dávat, protože bych neměla v Brně na bus z letiště. Po odchodu od něj najdeme další stánek, kde by mohli mít ten čaj, dokonce se i tváří, že jsou schopní ho od někud přinést. Ale ve finále to, co nám nabízí je opět pytlík vyčichlé hmoty o konzistenci myších bobků. To vážně nechceme, takže se s nepořízenou odebíráme zpátky nahoru pro šňupací tabák. Tady se jako odborník ukáže Pavel. Vyzkouší, schválí, Abbík zaplatí, Jíťa dostane zboží a já jen odnesu v tašce (tomu řikam dělba práce). Pak se kolem obchodů vracíme domů. Já ještě odlovím jeden Samarkandský zvoneček mámě do sbírky a prohlašujeme nákupy za ukončené.

Zpátky v hotelu vyházíme věci, ať je netaháme pořád s sebou, trochu si odpočineme, zalezem do sprchy. Marvin, stále vypadá, jako by ho čerstvě exhumovali, takže pravděpodobnost, že ho vykopem z postele a přidá se k nám na večeři, je nulová. Ale má být plov, takže o nic nepřijde. My jsme ovšem hladoví, takže jdeme.

Před vstupem do hotelu se pokocháme našim posledním soumrakem nad Registánem a vlastně předposledním soumrakem tady. Když ukončíme sentimentální chvilku, jdeme se usadit k jídlu. Naše oblíbené místo je obsazené, tak bereme gauč a židle. Jídlo nám přinesou za chvilku. Tradičně je chleba, rajčatový salát a meloun a plov je netradičně s cizrnou. Nicméně maso v něm je hnusný a tlustý, a byť to tentokrát neplavalo v oleji, můžu to zodpovědně prohlásit za nejhorší plov, co jsem v celym Uzbekistánu jedla.

Asi i proto dojíme hodně rychle, zabalíme dva chleby s sebou pro Marvina, zaplatíme a že prý se vracíme. Venku před hotelem ještě zastavíme a Pavel nadhodí, že bychom se mohli jít ještě projít k Registánu, podívat se, jestli není nasvětlený. Abbík prohlásí, že není a to vidí odsud a dál ho nikdo nedostane. Mě ovšem myšlenka poslední noční procházky zaujme, předávám tedy Jítě tašku s jídlem pro Marvina, beru si jen foťák a vyrážíme. O pár kroků dál uslyšíme reprodukovanou hudbu a jakési dramaticky znějící hlasy. Po chvíli si nějak odvodíme, že asi vykládají něco o jednotlivých budovách. A že vždycky osvítí jen tu, o které se mluví. Zaparkujeme se na vyhlídce a snažíme se pochytit něco ze slov, ale mají to trochu přeřvané, takže nesrozumitelné. A trochu špatně se fotí, protože světlo na jednom místě vydrží jen strašně krátce. I tak je to ale krásný zážitek na konec dovolené. Když nás to přestane bavit, vracíme se parkem domů a kocháme se tím, jak krásně se oblékají místní.

 

V hotelu je tma jak v ranci, takže se nějak dostaneme nahoru na terasu a řídíme se jen po hlasech. Přidáváme se k ostatním a jejich černé hodince způsobené výpadkem proudu, který ovšem netrvá moc dlouho. Až nás to skoro zamrzí. Ale všichni se zaradujem, že ani teď, ani jindy za celá ty dva dny, nikoho nenapadalo zapnout televizi, kterou jsme předevčírem vypnuli. Možná si myslí, že je rozbitá.

Naše sezení už pak nemá moc dlouhého trvání, přeci jen ještě musíme zabalit a připravit se na zítřejší odjezd. Nicméně někdo z kluků se chopí šipek, že si ještě chvilku zahrajou a nakonec se tam zasekneme všichni. Než se  pak s klukama prostřídáme o sprchu (v marné snaze umýt ze sebe třpytky, co se na nás nalepily z polštářů), stihnu něco málo dopsat, a pak už jen dobrou poslední prospanou noc tady, jen s tím, že se každou chvíli budím, kvůli té naražené ruce. To začíná vypadat na dost nehezký suvenýr z dovolené.