Sluníčko nás vzbudí chvilku před budíkem, ale my se ještě chvilku povalujeme a užíváme si. Na střeše je krásně, povívá jemný větřík, na protější střeše pěstují víno, kolem cvrlikají ptáci. V 7 pak zazvoní budík, takže začneme vstávat o něco málo aktivněji. Posbíráme suché prádlo ze šňůry, pobereme věci, co jsme si přinesli na noc a jdeme dolů za ostatními. Ti už taky vypadají poměrně živě, až na Romanu, která lituje, že si už včera nevzala antibiotika. K bolesti v krku se přidala ještě podivná vyrážka a nikdo nevíme, co s tím. Jediné co zbývá, je doufat, že zaberou ta antibiotika.

Venku už máme nachystanou snídani, ale vrhla se nám na ní Malajka a Holanďani. A opět jim není divný, že to je 6 porcí a ještě k tomu jen z melounu a chleba. Ach jo. Ale nakonec obslouží Madina i je a nám doplní chybějcí čaje a džusy. Z dietní verze jídla máme dost rados, zatímco Holanďani nechápou, proč nejíme normálně. A Pavel si stěžuje, že mu bryndam meloun na nohu. No má to chlapec pomstu za ten vodní budíček v Khivě.

Máme dojezeno, je čas zabalit. Já jdu ještě zkusit s Madinou domluvit výměnu peněz a případně i to, zda by mohla zavolat do Nuraty do hotelu a zamluvit nám tam místo. Přeci jen s Romaniným zdravotním stavem by asi bylo fajn vědět, že jedeme někam na jisto. Madina nám odsouhlasí výměnu peněz hned, jak dodělá snídaně, ale volání prý nepůjde, protože v LP není předvolba. Marvin jí tam ovšem najde, tak to jdu zkusit znova. No uháním jí ráno docela solidně, přeci jen chceme nějak rozumně odjet. Ale z tý rezervačky nakonec nic nebude, telefony nefungujou.

Pavel jde se mnou na podruhý řešit placení a výměnu, protože my s Marvinem měníme Eura a on dolary. Madina nám pak udělá strašný bordel ve financích, protože nechce nic menšího, než stodolarovky. Takže jí tam necháme peníze a jdeme se složitě dopočítávat, čí co je, kdo má komu kolik dát. A pak už jen čekáme a čekáme a čekáme. A už nám docela začíná lézt na nervy, jak je tady na všechno spousta času. Do toho si venku stěžuje nějaká Barbie, že jí cestou sem do vlasů napadal písek.
„Ach jo, proč sem ty lidi jezdí, když si na všecko stěžujou?“
„Ale my si taky stěžujem!“
„Jenže my to máme jako způsob skupinový terapie!“
No jo, hlavně, že si všecko umíme obhájit.

Konečně se dostaví Madina s igelitkou plnou peněz, přičemž spoustu toho máme v pětistovkách. Tak to jdeme přepočítat a rozpočítat. Ale aspoň tim pádem máme všecko, co potřebujeme a můžeme se dobalit a vypadnout. Madina nám dává rady na cestu. Kam, čim a za kolik, za což jsme docela vděční, takže jí i odpustíme křivé obvinění z krádeže ovladače na televizi (co by s ním kdo z nás asi tak dělal?)

Po tom, co jsme se všichni rozloučili s chlupatým krytem na záchodový prkýnko, naposled opustíme modré dřevěné dveře v čísle 18. Venku je tradičně horko, ale my už jsme nějak zvyklí. Projdeme bazarem a zastavíme před Asia Buchara hotelem, kde jsme viděli zastavit námi chtěnou maršrutku šedesát jedničku. Ale byla plná, takže pro nás absolutně k prdu. Choulíme se proto do malinkýho stínu, který poskytuje jeden zde rostoucí strom a čekáme na další. Opět a teď už naposled se nás ujímá Madina, která zas někam míří na svojí skládačce a dovede nás za roh, kde je takové maršrutkové parkovišťátko, tam nám odchytí prázdnou 61, domluví cenu 5 000 sum, naloží nás dovnitř, naposledy si zamáváme a už uháníme na autobusový nádraží.

Tady vystoupíme a jdeme se podívat po něčem, co jede do Navoie. Máme štěstí hned u prvního autobusu. Je to takové to menší vydání, podobné tomu, kterým jsme jeli do Mujnaku, akorát tenhle vypadá, že je v celkově lepším a čistějším stavu. Na té čistotě se zcela evidentně podílí místní děti. Jeden klučina poctivě s hadříčkem a kyblíčkem drhne bus stojící opodál. Abbík se ptá na cenu, která podle Madiny má být 10 000 na jednoho. Řidič mu odpoví, že 6 000. Na to už Abbík začne automaticky, že no no. Pak vidí naše nechápavý pohledy a hned, že vlastně yes, yes. Naštěstí z toho je jen hromadný záchvat smíchu. Pak si poskládáme bágly do autobusu a zaberem místa. Marvin s Romanou jdou víc dopředu, aby jim nebylo tak zle a my se ve čtyřech skládáme na zadní sedačku. Abbík s Jíťou se zasunou za sedačku před námi, my s Pavlem budeme riskovat, že při případném leteckém dnu přes nějakou jámu budeme padat volným pádem do uličky a na schody. Pak zhodnotíme, že je asi zbytečné se mačkat v přehřátém skoro prázdném autobusu, tak se jdeme zaparkovat do stínu za jeho zadkem, že počkáme, až bude plný a pojede se.

Do toho přijde nějaký chlap, něco z plna hrdla zařve, ale my mu nerozumíme, tak tomu ani nevěnujeme pozornost. Že to byla chyba nám dojde až ve chvíli, kdy autobus nastartuje a my se ženeme sprintem do zadních dveří, aby neujel bez nás. Marvin s Romanou na nás dost nechápavě koukaj, co to tam nacvičujem, protože si ani nevšimli, že jsme tam nebyli. Oni by snad byli schopný odjet bez nás nebo co?!

Takže jedeme za 6 000 v poloprázdnym autobusu, no není to na místní poměry luxus? A nikde ani žádnej pytel s obilím, bedýnka s rajčaty, ani nic tomu podobnýho. Jen se postupně ten autobus začne zaplňovat lidma, takže se zase umravníme všichni na tu naší zadní sedačku a jedeme. Cesta je poměrně pohodlná, žádnej tankodrom. A to jsme mysleli jak jedeme mimo civilizaci. Ale třeba se to pak změní ve finále cesty z Navoie do Nuraty.

Někde uprostřed bavlníkových polí nás staví policajti a platíme asi pokutu za rychlou jízdu. A abychom se vevnitř neupekli, nechá nám řidič otevřené dveře. V tu chvíli začnem přemýšlet, jak tu asi budem stát dlouho a jestli stihnu vyběhnout ven a vykonat jistou potřebu. Přeci jen se bojim, aby mi neujeli. Nakonec to risknu jak já, tak Pavel a stihnem se vrátit hodnou dobu před odjezdem a já i se suvenýrem v podobě chomáče bavlny. (Když už jsem tak vedle něj dřepěla, nešlo odolat.)

Pokračujem v cestě a kousek před Navoi přistoupí nějaký mladý kluk, sedne na sedačku před námi a dáváme se s ním do řeči. Sympatický ajťák. (jen začínam mít pocit, že celá Asie je plná ajťáků a doktorů. Nebo minimálně celej Irán a Uzbekistán.) Než musí vystupovat, docela si s nim popovídáme.

V Navoi nám řidič zkouší sehnat maršrutku do Nuraty, ale řidič si řekne o 100 000, což my dát nechceme, tak si najdeme jiného, který je ochotný nás odvézt za 50 000. Tradičně se poskládáme do maršrutky, řidič schová číslo, neb se bude muset odklonit od své tradiční trasy, otevřeme všechna okénka a vydáváme se na cestu přes poušť do třistatisícové oázy.
 DSC_8718.JPG
Cesta je to dlouhá, míjíme hory, sem tam stádo krav, z jednoho kopce, na kterém je ohromný nápis Nurata, vidíme jednu oázu, ale je moc malá. My pojedeme ještě dál. Až nás překvapuje, že jsme za tak dlouhou cestu skutečně dali jen 50 000. Ve finále máme ještě okružní jízdu městem, než zastavíme pod pozůstatky pevnosti, jež se tyčí nad městem. Pevnost pěkná, ale nám by se víc hodil hotel. Řidič ukazuje na stavbu kousek od nás, která vypadá z téhle strany dost přívětivě, takže k ní urychleně přesuneme Romanu a jdeme zjistit, jestli se tam dá vážně bydlet. Dá.
 DSC_8721.JPG
Trochu nás zarazí, že nás vedou k zadnímu vchodu, ale co už. Tady je hned za dveřmi rozrytá betonová podlaha a schodiště nahoru. My však budeme v přízemí. První dveře vlevo je společná koupelna, druhý dveře záchod. Zahýbáme doprava a tam už jsou jednotlivé pokoje. Tedy spíš budou, až to tu dostaví a vybaví. Zdá se, že jediné jakžtakž funkční jsou dva na uplném konci chodby. Tedy jeden v chodbě a jeden v hale.
 DSC_8723.JPG
Ten u haly má jednu postel a na zemi lino, ten druhý má dvě postele a na zemi tak akorát hnusnej nezametenej beton. Ten dvojpostelovej bereme my s holkama, protože je v něm větší chládek a chlápek, co to tu má na povel nám přinese takovou hodně ohnuslou deku, že tu máme místo matrace a pod ní ještě jednu matraci, která už má svoje lepší desetiletí taky za sebou. Ale když na to hodim alumatku, tak se toho zas tak neštítim. Polštáře sou na tom o něco málo líp. Kluci taky dostanou nějakou tu matraci a tím pádem jsme ubytovaní. Za 20 000 na osobu. No nelíbí se nám to ani trochu, ale tady se nesmlouvá a nic jinýho v dosahu není. A ten chlap se ještě tváří strašně dotčeně, že se nám to zdá moc. No nakonec to Abbík uzavře s tím, že dělaj machry a přitom maj hajzly na chodbě, což nám docela zvedne náladu a už jsme stejně všichni s klidem spali na horších a špinavějších místech. (Mám stále v živé paměti rozpadající se, myšima a pavoukama prolezlou dřevěnou budku někde v lesích u Velkých Karlovic, kde jsem trávila noc jako B-Týmák na otdoorovým závodě.) Nakonec teda naplánujem, že tu zůstanem dvě noci, protože to bude asi časově výhodnější.
 DSC_8727.JPG
Tim pádem se teď nemusíme hned hnát na petroglyfy, abychom zítra ráno mohli odjet, ale dojdem na ně zítra, vrátíme se, odpočineme si, přespíme a pak v klidu další ráno pojedem. Spát teda máme kde, tak teď pořešit naše zbývajcí životní potřeby – jídlo a hygienu. Koupelna a záchod vypadaj, že by jim neuškodilo pár litrů sava, ale nakonec se shodnem, že se budeme muset spokojit s tim, že koupíme jedno společný mejdlo na umyvadlo, čímž pravděpodobně zvýšíme hygienický standard tohoto místa asi tak o 100%. A jídlo vyřešíme v rohovém obchodě nedaleko odsud, kterého si cestou všimla Jíťa.
 DSC_8730.JPG
Maroda necháme odpočívat v hotelu a my se vydáváme do rozpálených ulic. Masochisticky jdeme po slunečné straně, ale stejně na té druhé valnou část cesty není chodník. Pak přejdem, sem tam zavadíme o náznak stínu, který sem zabloudí z parku, kolem kterého procházíme a za chvilku jsme u obchodu. Venku před ním koupíme 3 chleby po tisícovce a uvnitř pak uděláme nákup za 40 000, který obsahuje vodu, džusy, vodku a to vytoužené mýdlo.
 DSC_8731.JPG
Vracíme se do hotelu a vymýšlíme, jak to provedeme s tím jídlem. Máme sice chleba, ale nemáme nic na něj, protože jsme nesehnali nic, co bychom vyhodnotili, jako bezpečné a do suchýho bochníku už se nikomu moc nechce. Ne, že by nebyl dobrej, ale.... Jíťa se rozhodne, že někde sežene vodu a přelijem 2 dvojporcový kosmický jídla a pár čínských polívek a z toho, že se přeci musíme najíst. Tento návrh je přijat se všeobecným nadšením, takže zatímco ona odchází neznámo kam, my kotvíme u nás v pokoji a jdeme se prostřídat o sprchu.
 DSC_8740.JPG
Já tím propásnu vítězoslavný Jitčin návrat, takže se až na podruhé dozvím, že krom konvice plný vody má ještě k tomu jednu žádost o ruku. Nebo spíš domluvenej sňatek asi se synem majitelů, nebo kym. Přelejváme jídlo a čekáme, až bude připravený k po(u)žití. Každej, kdo má, se vybaví jídelním náčiním, ale protože ne všichni (viď Marvine) si s sebou vzali lžičku, tak bude muset kolovat jídlo i s příborem. Jen Romaně v rámci karanténního opatření oddělujeme do víčka od ešusu a lžíci má taky svou.
 DSC_8762.JPG
Nejdřív se všichni vrhneme na kosmický jídla. Musim říct, že jsou fakt výborný, dokonce i to s olivama, který normálně nejim. Pak se tak střídavě dojídáme čínskýma nudlema, až si Abbík s Marvinem rozeberou kosmický pytlíky, Jíťa se prohlásí za najezenou a my se s Pavlem vrhnem na chleba a nudle. A spokojenost je pak všeobecná. Po jídle jde Jíťa umejt nádobí a vrátit konvičky. Dneska je z nás nejakčnější, ostatní jsme jak v poslednim tažení.
 DSC_8772.JPG
Najezení se rozložíme a rozesadíme a zažíváme. Kluci do toho začnou zpívat nějaký šílenosti od E!E, Morčat na útěku a jiných kapel pochybného ražení. Pak tedy zkusí Kaťušu, ale naštěstí asi po prvním verši zjistí, že neznaj slova, což mi přijde jedině dobře, protože by nás taky někdo mohl přijít zastřelit. A nebo se přidat...Místo toho se radši rozhodnem pro naše lidové písně. Až mě překvapí, jak široký repertoár máme. Jen Abbík to občas vtipně a zcela nezáměrně komolí, takže zpívá věci typu: Okolo Hradce, pasou se tři koně, či jednooký bača ovečky zatáčá. Což má většinou za následek, že nikdy nedozpíváme a jen padneme smíchy. Píseň Ach synku synku je oproti tomu téměř profesionálně zvládnuta, jen je mi po tom, co pánové dozpívají, vyhrožováno, že mě Marvin prokleje za to, že jsem si jejich zpěvácký výkon natočila. Pak s Jíťou spustíme Černé oči. Když teskně a procítěně zapějeme konec: „Když verbujou budou brát, škoda chlapců na stokrát.“ kluci okamžitě zareagují: „Nasrat, nasrat, nikam nepudu. Nasrat, nasrat, já válčit nebudu!“ a nám tak opět rozšíří obzory o část české punkové scény. Pro uklidnění pak s Pavlem dáme dohromady Nohavicovo Sarajevo a poté i Kozla. A naše pěvecké odpoledne nejde zakončit jinak, než písní Dokud se zpívá, ještě se neumřelo, protože je naprosto trefná. Je nám horko, máme průjmy a jiné zdravotní obtíže, spíme v naprosté prdeli světa, ale stejně se smějeme a užíváme si. A já tak definitivně zjišťuju, že cestování ve skupině může být strašně fajn.
 DSC_8775.JPG
Těsně před západem slunce se vydáváme nahoru na pevnost. Projdeme kolem potoka plného ryb, ze kterého místní nabírají vodu (pak jí v barelech prodávají) až k poměrně velké nádrži, kde je těch rybiček asi 100x tolik. Proti nám je mešita, která vypadá i funkčně a dokonce i náznak imáma se u ní mihne. Vzhledem k tomu, že je Ramadán, tak předpokládám, že se on i těch pár lidí shlukujících se kolem mešity, chystali na večerní modlitbu po západu slunce.
 DSC_8781.JPG
My však pokračujeme vzhůru po schodišti ke zřícenině pevnosti. Já mam zas nějakou omdlívací, takže nic moc cesta, ale nakonec se stihnu za ostatníma vydrápat na nejvyšší bod přesně ve chvíli, kdy se slunce začne schovávat za vrcholky v dálce. Nádhera. Když se dost vynadíváme na obzor topící se v červáncích, jdeme se ještě projít po kopcích kolem a třeba i hledat náznaky cesty na petroglyfy. Dolů se vrátíme přesně ve chvíli, kdy definitivně padne tma.
 DSC_8782.JPG
Zkoušíme se ptát místních, zda nám poradí, kudy zítra jít, ale všichni na nás jen nadšeně kývou, neurčitě ukazují rukama a nám je všem víc než jasné, že vůbec netuší, o čem mluvíme. Zkusíme se ptát i v obchodě, kde jsme původně chtěli koupit vodu, ale mají přemrštěné ceny a též nám neporadí. Zkusíme ještě jeden krámek, kde nakoupíme vody a chceme i snídani, ale prodavač kvůli nám odmítne otevřít krabici s pečivem. K hotelu se tak vracíme téměř s nepořízenou. Pavel vezme naše vody a vrací se, zatímco my se vydáváme do našeho osvědčenýho obchodu, že tam třeba seženeme něco, co budeme moct posnídat před cestou.
 DSC_8784.JPG
Taky to není žádná sláva, takže s Jíťou vybereme jen nějaké sušenky. A u pouličního prodavače vedle vybereme jeden žlutý meloun. Snažíme se tvářit jako odborníci, všechny poctivě oklepáváme a přemýšlíme, jak má asi znít ten správný. Nakonec stejně popadnem ten, co se nám vizuálně v tý tmě nejvíc líbí, zaplatíme a jdeme zpátky. Chvilku se ještě sejdeme u nás v pokoji, naplánujeme budíček na pátou a odchod, Abbík u nás povraždí pár komárů a kluci se docela děsí zahmyzení jejich pokoje, ale zatím nám to přijde docela ok.

Že to bude peklo na zemi, zjistíme až když si popřejeme dobrou noc a zhasneme. To se do nás ty svině pustí se značnou krvelačností. Sedaj a bodaj do každičkýho volnýho kousku kůžu. A zvládaj to dost slušně i přes oblečení a šátky, takže je uplně jedno, že mám na sobě dlouhý rukáv a šátek na obličeji. Zběsilé plácání a vzteklé vrčení od holek mi naznačuje, že ani vložka do spacáku a ani samotný spacák není dostatečnou ochranou. Rozhodně se v tom nedá spát, byť se všechny snažíme tvářit, že jo, asi abychom přesvědčily sami sebe. Marně. Nakonec s Jíťou přeci jen nevydržíme a začnem synchronizovaně nadávat. Nakonec já prohlásím, že asi pudu spát do haly, protože tam by to mohlo být o něco lepší. Jíťa to vidí dost podobně, a když zhodnotíme, že na tu mojí deku by se vešel malej regiment, popadnem jí a nastěhujem se do haly.

Při průchodu kolem klučičího pokoje se trochu zarazíme. To vážně spí jak dřeva? Je ty komáři nežerou, nebo maj takovou výdrž? Odpovědi se nám dostane asi o půl hodiny později, kdy do haly nakráčí vytočenej Marvin, vyjmenuje nám detailně každý místo, kde má štípance, my mu odkýveme, že jsme na tom uplně stejně a on sebou praští za sloup tak, že chvilku přemýšlim, zda si opravdu lehnul, a nebo omdlel z výrazné ztráty krve po zásahu asi miliardy komárů.

Netrvá ani další půl hodinu a přijde i Romana, že se to v tom pokoji vážně nedá vydržet. S Jíťou jí dojdeme pro další matraci, aby neležela na dlaždicích a snažíme se spát. Krvelačné bestie si nás ale našly i tady (taky aby si nechali ujít takovou zásobárnu jídla, že jo?). Nakonec prohlásíme, že tady už další noc rozhodně spát nebudeme, protože bychom to pravděpodobně nepřežili, protože máme jen omezené množství krve. Zbytek noci pak místo nějakého pořádného spánku uzavíráme sázky, zda jako další přijde Abbík a nebo Pavel. Nepřišel ani jeden. Tak snad jsou naživu...