Expedice Absurdistán Uzbekistán 13 - Kde studoval Avicenna?

Památkový den plný rozličných medress, mešit a muzeí zakončený svátečním překvapením.

Ráno se probudíme chvilku před půl 8 a pochvalujeme si, jaký byl příjemný chládek. Pobereme věci a přesuneme se dolů ke stolu, kde má být v půl 8 snídaně, ale hlavně tam už sedí Romana s ovázanym krkem a vypadá docela hrozně. Oproti ní Marvin vypadá, že už je zcela v pořádku a plný energie, takže už s Lonely Planet plánuje, kudy nás dneska provede.

 

Sedíme u stolu a Ilyos nám začíná nosit snídani. 2 konvičky s čajem, každému hrneček s višňovým džusem, chleba, meloun a... Volský oka, hranolky a smaženej párek. Vše opět náležitě plavající v oleji. No docela se toho bojíme, ale zase se zdá, že jsme veškerý zažívací obtíže zažehnali, takže se tak lehce najíme stylem co kdo snese a mezi tím pozorujeme italské cyklisty, jak se chystaj na cestu. Mezi nimi se motá jeden Čínský turista, který vypadá příšerně zmateně a všecky zpovídá, jak se dostat do Urgenche.

 

My v klidu dojíme, začnem se chystat na cestu, kolisti stále neodjeli. Tak se jich ptáme, kolik kilometrů zvládnou za den. Neví, dneska jedou prvně. Aaaaaaha. A my už je považovali za děsný borce, co jezděj v tom největšim vedru a oni jen chudáci neví, do čeho jdou. Abbík zkonstatuje něco o magorech s půl litrem vody a jsme připraveni odejít za poznánim. Romana se rozhodne zůstat v hotelu, přičemž počká, až se uvolní nějaký pokoj a do toho nás pak všechny hromadně nastěhuje. Madina vypadá, že s tím problém nemá. Když se my chcem za 10$ na noc mačkat v jednom pokojíku, je to náš boj. Takže ještě Romaně přenechám svojí roušku na pneumotorax, aby si mohla udělat priessnitzův zábal (aspoň se využije, když už jí taham s sebou) a odcházíme směr první medressa.

 

Tam nás odchytí Madina, že se máme ještě vrátit pro registrace a jít schválit ten náš nový pokoj a poměrně jí překvapí můj šátek. Tak jí Abbík vysvětluje, že sem ho měla do Iránu, kde sem byla 2x. No docela na mě koukala. Zpátky v hotelu nás vede do rohovýho pokoje, kde sou tři postele a tak akorát místo na spaní na zemi. Marvin jí odkýve, že nám stačí, ale ona, že ne, ne, kde je ta Iránka, ať se jde taky podívat. Tak jdu. Sice nevím, co bych tam měla vidět, ale když si to paní domu přeje...

 

Konečně už definitivně opouštíme hotel a přecházíme k pevnosti Ark, kde se usadíme ve stínu na obrubníku a Marvin nám přečte něco z historie. Když nás dostatečně naláká, zvedáme se, že jdeme dovnitř. A tam nám udělá čáru přes rozpočet natažené lano a na něm cedulka, že se pevnost rekonstruuje. A aby bylo jasno, že to myslí vážně, stojí za ním milicajt a nějaký civilní zaměstnanec. Ti nám tedy nabízí, že za 10 000 sum na jednoho nás pustí dovnitř. To se nám nikomu dát nechce, vzhledem k tomu, že toho vevnitř zase tolik k vidění není (všechny budovy za hradbami mají být srovnané se zemí), nabízíme 5 000. To je prý málo, takže se dohodneme, že se jen půjdeme podívat z rozhledny, která stojí opodál v parku.

 

Už už přecházíme, když nás ten člověk dožene, že teda dobře, za 5 000. No vida, že to jde. Lepší 25 000 v kapse než nic, že? Vstupujeme dovnitř do míst, kde to ještě vypadá poměrně zachovale. Vlevo mešita, před námi vstup na nádvoří, kde panovník přijímal návštěvy. Projdeme kolem zdi, která stojí hned za vchodem a ocitáme se na poměrně velkém prostranství, kde je do U vysoký zastřešený „stupínek“ s tradičními dřevěnými vyřezávanými sloupy a v jeho centru je lehací trůn. Tady zametá nějaká babička s malou holčičkou, ale když nás vidí, tak někam odejdou. Jíťa zaujme místo na trůně, Pavel se příkladně plazí po zemi a simuluje, že fotí. Když si všechno náležitě prohlédneme a ofotíme, pokračujeme dál.

 

Tady už to není tak zachovalé. Spíš naopak. Upravuji svoje prvotní tvrzení, že jsou tu budovy srovnané se zemí, protože ta země se momentálně nachází ve výšce vrcholu hradeb. Jen občas s nějakým nepatrným dolíkem. Dostaneme instrukce, že nesmíme ke kraji (aby se nám něco nestalo a zároveň nás nikdo neviděl) a můžeme se pokochat výhledem na město. Ten je to skutečně dobrý, to musim uznat. Po chvilce přijde čas na placení (zřejmě aby pak mohl policajtovi tvrdit, že dostal míň a nemusel se s ním tak moc dělit) a ještě mu někdo volá. Dostaneme pokyn, že máme čekat na místě a za chvilku se pro nás přiřítí, že musíme honem, honem pryč, protože přišel ředitel.

 

Jsme propašováni ven z pevnosti, je nám nabídnuta ještě exkurze do vězení, kterou s díky odmítáme a jdeme dál. V parku v takové poměrně příjemně vypadajcí restauraci koupíme vodu a s ní se usadíme do stínu u kašny, kde Marvin zase přijde s trochou historie a s tím, kam půjdeme dál. Čeká nás několik medress, mauzoleum, muzeum vody a jeden pěkný park. Mě nejvíc fascinuje informace o tom, že v jedné z místních medress studoval Avicenna, který se narodil kousek od Buchary (bohužel nikde nenajdeme ve které). Ale pryč od mé oborové úchylky zpátky k naší procházce. Prozatím míjíme vstup do parku a jdeme se podívat na dvě medressy stojící naproti sobě. Sedáme si do stínu jedné z nich a Marvin nám o nich opět sdělí nějaké ty zajmavosti. Větší se nazývá Abdulla Khan a menší a méně zdobená je Modari Khan (Khanova matka). Do našeho odpočívání a rozjímání se přidá i malý (tak deseti, až dvanáctiletý) kluk, který umí dost dobře anglicky. Tak si s ním popovídáme, zjistíme, jak tady tráví prázdniny (momentálně tim, že byl v lékárně) a jak to, že umí tak dobře anglicky. Dozvíme se, že se tady děti od první třídy učí Uzbečtinu, Angličtinu a Ruštinu. Paráda. Po chvíli se loučíme a vracíme se do parku.

 

Tam se jako první zajdem podívat na sochu plačící matky s plápolajícím ohněm, míjíme několik plečů kytek, kteří sedí v záhoncích a otrhávají, co jim přijde pod ruku, ať už je to plevel nebo ne. Pokračujeme k mauzoleu, co máme na pohledech, a kde se vybírá vstupné. Zhodnotíme, že za místnost 4 x 4 metry, kde je jedna mrtvola se nám platit nechce a prohlédneme si ho jen zvenku. Abbík obdivuje sochu holuba na střeše, načež tato roztáhne křídla a zmizí v dálce.

 

Další zastávku děláme v muzeu vody, které se nachází v nějaké starší budově. Dozvíme se tu třeba proč vysychá Aral a můžeme se napít z Jóbova pramene. Kluci zhodnotí, že znají pověst o Jóbovi a nechtěj zažít jeho utrpení, které by jim požití vody pochybného původu mohlo způsobit a my jim to odsouhlasíme, jsou zážitky, které si s chutí necháme ujít. Venku si pak ještě prohlédneme Mauzoleum Imáma Ismail Al Bukhari – taková novodobá skleněnohliněná hrůza a pokračujeme k pozůstatkům městského opevnění.

 

Při cestě podél poměrně vysoké zdi, za kterou se ukrývá bazar a autobusové nádraží si vzpomeneme na nebohého Číňana, který byl na toto nádraží nasměrován, aby se mu konečně podařilo odjet. No snad měl úspěch. My se projdeme, cestu zpátky si vybereme podél poměrně velké vodní plochy, kde závistivě pozorujeme místní koupajcí se mládež. My nemáme odvahu do té vody skočit, přece jenom nikdo neví, co tam tak může plavat.

 

Pak už se zas vylíhneme u muzea vody, tak ještě projdeme pár obchodů se suvenýry a kudy jsme přišli, tudy zase odejdeme. V restauraci, kde jsme před tím kupovali vodu se rovnou zastavíme na pozdnější oběd. Dáváme si jen polévky a chleba a k tomu dostatek čerstvé vody. No, ten včerejší kuřecí vývar z hovězího byl o milion procent lepší, ale za 4 700 je tohle lepší, než nic. A k tomu tu mají dobrý neplacatý chleba a zpívá nám k jídlu kanárek. (No dobře, nezpívá, ale potřebuju ho nějak zakomponovat, aby bylo jasno, že tady mají několik klecí s fóglama.)

 

Po jídle se odebereme na takový malý pseudo bazar, kde se tak zběžně rozhlédneme a už pokračujeme ke Kalon mešitě, u které je Kalon minaret. 47 metrů vysoký, hodně zdobený a hlavně Čingischánem pro svoji nádheru ušetřený. Naproti mešitě pak stojí další medressa toho času v rekonstrukci. Upravujeme oblečení, aby nás pustili do mešity, platíme vstupné a poplatek za focení, kterým jsme tentokrát pověřena já.

 

Mešitu prolezeme, kde se dá. Do uzavřených částí se nedostaneme, takže se musíme smířit asi jen s jejími dvěma třetinami. Opět je tu na první pohled znát, že se jedná o sunnitskou mešitu, zcele evidentně jednu z mála stále aktivních (neprodávají se tu suvenýry jako v těch ostatních). Abbík s Pavlem v jedné části najdou velkou mísu plnou vody a na jejím dně je zaujme cosi, co nazvou židovskou hvězdou, ale je to pentagram. Ale chápu, voda zkresluje a co může člověk chtít od právě se stanuvších Zoroastriánů a ještě k tomu na temné stezce?

 

Venku se chvíli rozmýšlíme, co dál. Pavel na naší nové mapě najde ještě nějakou zapadlou mešitku, co by měla být poblíž, tak se rozhodneme ještě s Jitkou, že se k ní s ním vydáme. Marvin s Abbíkem na nás počkají u bazaru a třeba zkusí sehnat nějakou vodu. My skutečně najdeme, co jsme hledali, přičemž prolezeme spoustou zapadlých uliček. Mešita je ve značném stádiu rozkladu, ale to přece vůbec nevadí, hlavně, že jsme u ní. Ještě si to zdokumentujeme a dalšími, ještě zapadlejšími uličkami se vrátíme zpátky ke klukům, kde konstatuju, že už si na to vedro začínam asi docela zvykat. Marvin mě vyvádí s omylu, že prý je dnes jednoduše větší chladno. (Zrady netuše, že je víc jak 45°C ve stínu.)

 

Vracíme se do centra k Lyabi – hauzu, cstou se zastavíme na bazaru a vyberem si tři hezký šátky, jejichž cenu usmlouváme na 18 000 a spokojeně pokračujem k lékárně, kde chceme koupit Romaně něco na ten bolavej krk. Lékárny tu mají takové docela sympatické, léky mají stejné názvy, takže není problém. Venku před lékárnou potkáme Madinu, která nás varuje před tím včerejším člověkem, co nás vedl do hotelu, že to je otrapa a zloděj, my slíbíme, že si na něj dáme pozor a jdeme se zeptat do jednoho luxusního hotelu, jak je to s možností vybrat si peníze. Prý máme přijít zítra v 10. Fajn. Dělíme se, já s Marvinem jdeme na net a ostatní se vrací za Romanou do hotelu. Mě přichází přání k svátku ze strany poměrně nečekané, takže jsem tím tak překvapená, až uplně zapomenu napsat mámě, že jsme v pořádku. Tak snad zítra. Nebo pozítří, nebo někdy. Platíme přemrštěných 6 000 za ani ne půl hodiny na internetu a vracíme se též do hotelu.

 

Vstupní brána je zamčená, takže se musíme doklepat a pak nás Madina přesvědčuje, že bydlíme s někým jiným a jinde, ale poměrně rychle jí vysvětlíme, kam patříme. Jdeme do našeho pokoje, kde je poměrně příjemně, díky klimatizaci, která to tu chladí na 30°C. Jdem se prostřídat o koupelnu, kde to je jako v sauně, neb je za ní kotel na ohřev vody a a my zbývající v pokoji vymýšlíme pakárny a čekáme na večeři. Každý příchozí pak musí nahlásit stav venkovního teploměru. Začali jsme na 47°C ve stínu v půl 6 večer a skončili na krásných 44 asi o hodinu pozdějš. Do toho řešíme náš zdravotní stav, někteří prohlašují, že se na celou večeři můžou vysrat, Abbík si asi zlomil prst na noze, Romana vypadá jako v posledním tažení a já mam pro změnu migrénu... Bože, jak mi jsme všichni zdraví.

 

Beru si prášek na hlavu a lezu do postele, že si před večeří ještě chvíli pospim a třeba to přejde, ale Abbík zavelí, ať nespim, přihrne se ke mně, popadne mě za ruku, Pavel za nohy, Jíťa se nastaví do pozice kozmo a dostanu hobla. 12x neb je dvanáctého. Následuje rukou potřásací, přací a líbací kolečko. Vlastně jeden a půl kolečko, protože Pavel ve snaze pošťouchnout Marvina, ať mi popřeje znovu, nakopl řečeného do bolavého kolene a rázem bylo po srandě. Tak mi ještě Jíťa předá pytlík bonbonů, já nabídnu první Marvinovi, když je teď těžce raněn, pak zbytku a spokojeně cumláme a k tomu vymýšlíme, kam se půjdeme podívat v Samarkandu.

 

Pavel a já koukáme na velkou mapu, Marvin to konzultuje s Lonely Planet a dáme dohromady jakýs týs plán. Nakonec ještě vymyslíme, co s Nuratou, kde by měly být petroglyfy někde poblíž. Snažíme se najít, jaká tam vede cesta, což nám moc nejde. Nakonec Marvin prohlásí, že ta naše mapa je nějaká špatná, protože tam je dálnice z Taškentu, která odbočuje někam dolů a přitom má pokračovat rovně. Vyvedu ho z omylu, že to není dálnice, ale Hedvábná stezka. On jen zaúpí: „Oni mají Hedvábnou stezku značenou mezinárodním znakem pro dálnice?! No chápete to někdo? Ta mapa je horší, než sem myslel.“ Tím rezignuje na jakýkoliv další pokus s námi něco vymýšlet. A navíc, tady se stejně všechny plány hroutí z minuty na minutu, tak co.

 

Klepe na nás Madina, že máme večeři na stole. Pavel zavelí, že tedy jdeme Plovat a už se zvedáme a přemisťujeme ven. K jídlu se k nám přidá taková tichá Malajka, která cestuje sama a která může být ráda, že nám nerozumí, neb by se jinak tak v klidu nenajedla. Plovu je obrovská porce, dojí jen Jíťa s Pavlem, my ostatní to vzdáme v polovině.Po jídle sedíme venku, povídáme si, fotíme ještěrky, přijde zpátky zmatený Číňan.

 

Když už máme pocit, že je nejvyšší čas zalézt do postele, vrátíme se do pokoje, rozložíme matrace, rozdělíme si ležení dle zdravotního stavu a domluvíme si budíček na sedmou. Než se nám podaří usnout, rozpoutá se ještě polštářová bitva s Abbíkovým polštářem o konzistenci cihly zakončená panem učitelem Marvinem, když zahlásí, že mu má Pavel dát žákovskou knížku na poznámku: Hází polštář po spolužačce, aby jí mohl osahávat. Nakonec ovšem místo žákovské zabaví ten polštář a my máme tím pádem smůlu a nezbývá nám, než jít vážně spát. Ještě se trochu popřehazujeme, aby na nikoho moc netahlo z klimatizace a dobrou noc strýčku Fido...