Expedice Absurdistán Uzbekistán 18 - Samarkand

Celodenní výlet za krásami Samarkandu. Observatoř, Danielova hrobka, mešity a bazar.  

                                      

Ráno se probouzíme poměrně pozdě, za to s krásně dospaným deficitem. Pánové se jako první nahrnou do koupelny, takže než se z ní stihnu vyhrabat i já, sedí už všichni ostatní u snídaně. A ta je k našemu potěšení skutečně téměř bezvajíčková (ta dvě křepelčí jim budiž odpuštěna). Konečně tak po X dnech s volskými oky máme chleba, sladkou housku, máslo, 2 kolečka salámu, kus tvrdého sýra a ta již zmíněná křepelčí vajíčka s bramborovou kaší. K tomu ještě čaj, káva a kefír.

Honza ty kefíry vypije asi 3, zřejmě ho mrzí, že se jako jedinej z nás ještě z místní stravy neposral a snaží se to dohnat.I když je fakt, že já neodolam a aspoň ho ochutnam a musim říct, že byl vážně dobrej. Mléčný výrobky tu uměj.

Po snídani se usazujem na naše lehátko a nikomu se nic nechce, takže se rozmýšlíme, jestli vůbec budeme dneska něco dělat. Marvinovi je zas blbě, takže nafasuje nějaké silnější léky od Honzy a rozhodne se, že dneska bude regenerovat, aby zítra mohl vyrazit s námi, Honza s Romanou si udělají své plány a zmizí do neznáma a my tím pádem půjdeme jen ve čtyřech. Vezmem si od Marvina LP a k tomu naší pseudomapu a vymýšlíme, kam zajít. Primárně potřebujeme na nádraží koupit lístky do Taškentu a zamluvit si večeři v druhém hotelu a pak třeba něco vymyslíme za pochodu.

 

Berem si tedy zásobu vody a vyrážíme. V sesterském hotelu krom zamluvení večeře zastavíme u plánu Samarkandu a vymyslíme si trasu dnešního dne. Z nádraží se necháme odvézt k observatoři, od které půjdeme přes Danielovu hrobku a dále přes pěší zónu až k Registánu. Bude to pár kilometrová procházka a docela se na ní všichni těšíme.

 

Opouštíme hotel a před ním hledáme použitelný taxík, nicméně nikde nic, tak jdeme k hlavní silnici a tam odchytíme hned první auto, co jede kolem. ZA 1500 na jednoho, nás hodí na nádraží a díky našemu zredukovanému počtu se i všichni vlezeme do osobáku. Řidič nás proveze celým městem a vysadí před nádražní budovou. Platíme a jdeme hledat kasu.

 

Všude tu je spoustu směrovek na VIP zónu, na nástupiště a konečně i jedna ke kase. Budiž jim přičteno k dobru, že tady je napadlo dát pokladny z boku, aby člověk nemusel přes tu miliardu kontrol jen proto, aby si (v lepšim případě) koupil jízdenku. Stoupáme si do fronty ke kase, kde umí anglicky, a když na nás konečně přijde řada, vrhnu se na zařizování šesti lístků 2. třídy na sobotu do Taškentu. 4 lidi budou sedět někde spolu, my s Marvinem někde kus od nich. A oni k tomu ještě dostanou nějaký VIP lísteček a my dva nic. Tak se chystám ještě vrátit k té pokladně to nějak vyřešit, zatímco Abbík si trvá na tom, že to je zbytečný a mam se na to vykašlat. Než se zvládnem pohádat, tak se rozhodnu, že ho radši budu ignorovat, vrátim se k pokladně a odcházim se šesti vstupenkama do VIP prostoru, protože samozřejmě ten pokladní na ty poslední dvě jen zapomněl.

 

Venku před nádražím s Pavlem koupíme vodu a rovnou jdeme odchytit auto k observatoři, kterým máme další okružní jízdu po další části města. Většina cesty vede pod hřbitovem. Řidič nás vysadí na parkovišti a my vyjdeme nahoru k observatoři, kde na nás paní v budce hned začne křičet, že musíme zaplatit za vstup. V ceníku, co jí visí za okýnkem vidíme, že má stát 300 Sum, ale ona po nás chce 8000. Tak se ptáme, co to má znamenat. A ona, že pro místní je to za 300 a pro cizince za 8000. No paráda, tak to za jednu díru v zemi fakt nedáme. Takže projdem jen kolem, slezeme po druhých schodech k soše před namalovanou hvězdnou oblohou.

 

Tam se s námi nejdřív vyfotí nějaká mítní rodinka na výletě a i my tam uděláme spoustu fotek. Pavel se ještě proplíží nahoru a vyfotí si tu hvězdárnu, než se rozhodneme pokračovat v cestě k Danielově hrobce po Tashkent street. Ta je za řekou na kopci a má 18 metrů na délku, protože Danielovo tělo údajně roste o půl palce za rok.

 

Paní u vstupu nám sdělí cenu 4 000 Sum za osobu, tak zkusíme jestli nemaj slevu na ISIC. Nemaj, ale nechají nás fotit bez příplatku. To berem. Ještě k tomu dostaneme výklad jak o Danielovi, tak o prameni, který je tu dole, a ze kterého si Putin nechával posílat vodu, když se chtěl stát znova prezidentem. Tak k němu zamíříme jako první a zkusíme se všichni i napít. V nejhorším nám zas bude blbě, no.

 

Potom zamíříme nahoru ke hrobce, před ní si odložíme boty a můžeme dovnitř. Hrobka je pokrytá zeleným sametem se zlatou výšivkou. Projdem se kolem dokola, kdybychom chtěli, můžem i chvilku posedět na židlích, které jsou rozestavěné kolem dokola. Ale protože to tu je hodně nízké a úzké a přišla poměrně velká skupina turistů, odsouváme se ven, podívat se na normální hřbitov. Tady je to taky poměrně zajímavé. Některé náhrobky vypadají tak nějak normálně, jak jsme zvyklí od nás, jiné vypadají jako kupka hnoje s položeným kamenem. Nějak se nemůžu rozhodnout, zda se mi tenhle styl hřbitova líbí, či ne, ale asi jo.

 

Z tohoto hřbitova pokračujeme podél silnice a vedle Židovského hřbitova dál až k mešitě Hazrat – Hizr. Tam se opět poptáme na vstupné. Paní nám radostně oznamuje, že 6 000.

„To je moc.“

„Dám vám výklad ve francouzštině.“.

„My nejsme Francouzi!!!!“

„Tak 4000.“

„To je moc.“

„4 000 a můžete i všichni fotit.“

„Noo, to je pořád za hodně.“

„Tak vás ještě necháme vylézt na minaret.“

„Za 3000.“

„Za 4000 a uvaříme vám čaj.“

Tak to už je nabídka k neodmítnutí. Platíme vstupné, jdeme najít Jíťu, která někam zmizela, a pak Abbíka, který jí šel hledat. Když jsme konečně všichni kompletní, sedneme si ve stínu a důsledně odpočíváme. Paní nám donese na lavičku s hezčím výhledem čaj, ke kterému dostaneme takový podivný banánový cukr, který tam pak ještě zobeme i samotnej.

 

Po čaji si jdeme projít mešitu, evidentně opět odsvěcenou, protože dovnitř pouští i francouzsky v minišatičkách. Když všechno důkladně prolezeme a nafotíme, vylezeme si venku na minaret, kam se ani všichni 4 pořádně nevejdeme. Ale je od tama hezkej výhled. Slezeme dolů, přejdeme čtyřproudovou silnici a pokračujeme k Bibi – Khanym Mosque, která vypadá, že je v dezolátnim stavu. Dovnitř nejdeme, protože se necítíme vhodně oblečení. Dle LP tam má být pohřben prorokův synovec a proto se doporučuje chodit dovnitř v konzervativním oblečení.

 

Místo mešity tedy jdeme na bazar, který je hned vedle. Tady se projdeme, vyhlédneme si nějaké suvenýry, co přivezem domů, ochutnáme různé oříšky a sladkosti a něco z toho rovnou i koupíme. Do zeleninové části ani nejdeme. V další části prodávají ptačí zob, na který se slétají holubi z širého okolí a mají to jako výbornou samoobsluhu. V opodál stojícím stánku zas prodávají šňupací tabák – zajímavá zelená hrouda čehosi.

 

Odcházíme z bazaru a chystáme se projít zadem kolem mešity. Ta z téhle strany vypadá ještě víc zbořeně, než zepředu. Po pěší zóně se pak vracíme k Registánu, ale na ten už se dneska nechystáme. Přecijen si chcem nechat i něco na zítra, aby mohl jít s námi i Marvin a něco vidět. Vracíme se proto do hotelu, zjišťujeme, kdo všechno s náma pude na véču a taky to, že Marvin už vypadá podstatně líp. Dáváme si malou pauzu, kterou využiju k zalezení do sprchy, a pak zase vyrazíme ven, že si dáme nějaký předkrm před večeří, kterou máme domluvenou na půl 8.

 

Najdeme jednu čistě a levně vypadající restauraci, kde vzbudíme servírku a objednáme si dle cedule s obrázky. Pavel a já si dáme po jedné masové taštičce za 1000 sum, ostatní na nic nemají chuť, tak si jen objednáváme vodu. Studenou gazovanou nemají, ale vyrazí vedle do obchodu a koupí nám jí. Jen se omlouvají, že to není Nestle. Nám to ovšem ani v nejmenšim nevadí, protože to je voda vyráběná v místním pivovaru, kde mají českého sládka, takže na víčku je napsáno Prague a na lahvi Samarkand Prague .

 

A když už od nich máme vodu, tak rovnou jdeme vedle do obchodu koupit i to pivo. S ním se vrátíme do hotelu a v klidu čekáme, až budeme moct vyrazit na večeři. Honza s Romanou se taky vrátí, sednou k nám, všichni až na mě si daj pivo a děsně si ho pochvalujou, jen Marvin pak prohlásí, že mu to stačilo místo večeře, což se nám teda nikomu moc nelíbí. Ale co, je dospělej, tak si nějak poradí. A když ne, tak poliklinika je za rohem.

 

Před půl 8 se seberem, že jdem na tu večeři. Dole stojí dva kluci u auta, tak se s nima dáme do řeči a slíbíme jim, že jim ukážem, kudy se dostat na jídlo. Jsou z GB a jedou do Mongolska. Jednoho z nich uloví Abbík a druhýho já a docela si dobře popovídáme. Tom vypráví velmi zajmavě. V hotelu se pak usazujem na místo, kde jsme seděli, když jsme tu byli prvně, Angláni se k nám přidaj, ještě si popovídáme, ukazuju jim fotky z Mujnaku, protože ten se jim nepodařilo najít (místní značení stojí za prd). No docela překvapuju sama sebe, že se nestydim žbleptat anglicky.

K večeři je boršč a chleba a k tomu tradičně meloun, za 8 000 je to vážně dobrý. Po jídle bych se ještě docela šla projít, ale nikoho k tomu nepřesvědčim a courat se tu sama v noci se mi nechce, takže se všichni vrátíme do našeho hotelu. Tam si k nám ještě na chvilku sednou Angličani, než se musí vrátit k autu a něco na něm opravit, aby mohli zítra jet dál. My vymýšlíme, co provedem se zítřejším dnem. S Pavlem se rozhodneme, že vstáváme v 6 ráno, abychom mohli vyrazit fotit východ slunce a Jíťa si půjčí Abbíkovo foťák, aby mohla jít s námi. Nikdo další se na vstávání rozhodně netváří. Já si to tedy taky skoro rozmyslím, protože nakonec jdeme spát až v půl jedný.