Expedice Absurdistán Uzbekistán 17 - první noc v Samarkandu

Vsuvkový článek z Uzbekistánu, jen pro zachování kontinuity... 

                                                       

Průjezd Samarkandem je poměrně poklidný až na jedno zastavení, při kterém skoro skončíme v kufru našeho druhého auta. Pak už si řidič dává docela pozor na to, co se děje před ním a dojedeme až na parkoviště před hotelem a zároveň před poliklinikou, která by se nám též mohla zítra hodit. Vejdeme do hotelu, projdem chodbou s umělýma kytkama, halou vyloženou dřevem a jsme na dvorečku se sezením. Personál hotelu se nás hned ujme, usadí nás ke stolečku, dostaneme čaj a a meloun a jdeme se domluvit, zda tu můžeme nocovat. Je nás moc, nemaj pro nás místo, nicméně asi 300 metrů odsud prý mají sesterský hotel a tam by pro nás místo bylo. Za 12,5$ na jednoho na noc. To nám zní dost dobře, takže odsouhlasíme, že až si trochu odpočineme, tak se tam přesuneme.

Máme dopito a dojedeno a pán, co se nás ujal už nám oznamuje, že na nás čekají auta. Auta? Vždyť říkal, že to je 300 metrů. Zhodnotíme, že buď jsou tady vážně tak líní chodit a nebo to bude mnohem, mnohem dál. Naskládáme se asi do nejluxusnějších aut, se kterými jsme se tu zatím potkali a za 2 minuty a o 300 metrů dál za jedním rohem zas vystupujeme a vcházíme do druhého hotelu. Ten se též ještě rekonstruuje a dostavuje, nicméně v jiné části, než v té, kde budeme bydlet.

 

Ihned se nás ujímá „recepční“ (chlapík, co stojí na dvorku u stolku se žárovkou ve svícnu) a nabízí nám 3 pokoje. Dva po dvou, jeden po třech, neb se večer, či v noci náš počet rozroste o Honzu. Logicky si ubytování rozebereme, naházíme bágly dovnitř a jdeme si sednout na terasu s výhledem směrem k Registánu.

 

Ke zpříjemnění sezení dostanem další čaj a nějaké sušenky, ale co je hlavní, na našem lehátko-sedátku je i ovladač na televizi, ve které opět vyřvávají místní hity. Chvíli si s tou vzácnou relikvií pohráváme, než se Pavel odváží radikálně vyřešit situaci, stiskne červený knoflík, a když se všude kolem rozlehne příjemné ticho, schováme ovladač pod stůl, aby snad někoho nenapadlo to jít znova zapnout. Nicméně všichni přítomní vypadají, že jim to naprosto vyhovuje. Další pozitivní zjištění je, že tu funguje wi-fina, takže se rovnou všichni hlásíme domů. Pak se jen tak klidně povalujeme a odpočíváme po cestě, než se vypravíme hledat něco na večeři. I v tomto poklidném nic nedělání se ovšem někteří z nás zvládají zmrzačit (a výjimečně to nejsem já).

 

Marvin tedy odpajdává do pokoje a my se jdeme připravit na večeři. V rychlosti do sprchy, převlíct do čistého a můžeme vyrazit do ulic. Nebo spíš uliček. Nejdřív hledáme lékárnu, kde koupíme Panthenol a pak pokračujeme v cestě. Dojdeme do nějaké asi chudší čtvrtí, kde zhodnotíme, že není moc radno se zdržovat, ale zatím je světlo a všude kolem spousta dětí, který na nás nadšeně pokřikujou. A i pár zajímavých staveb potkáme. Jen absolutně netušíme, kde jsme. Snažíme se jít pořád dopředu a doufáme, že vyjdeme na nějakém rozumném místě.

 

Toto přání se nám splní a za chvilku vylezeme na rohu náměstí. Přejdeme přes trošku rušnější silnici a vyhlížíme nějakou použitelně vypadající restauraci. Zkusíme dvě, jedna vypadá draze, ve druhé to smrdí a ještě mě tam nějaký chlap odstrčí tak nevybíravým způsobem, že si narazim ruku. No nedá se říct, že by to byl právě úspěšný večer. Jako další řešení někdo navrhne vyzkoušet ten hotel, kde jsme byli odpoledne, takže přejdeme přes krásně osvětlený Registán a za chvíli se na něj opět s nepořízenou vrátíme, protože vaří jen do osmi a my tam došli v půl 9.

 

Jako poslední možné řešení koupíme u pouličního prodavače jeden tenký placatý chleba, v blízkém obchodě hledáme něco na něj a volba padne na cosi, co by mohl být mazací sýr. Pavel mezi tím venku uloví prodavače těch velikánských chlebů a koupí jich pět, což je jídla jak pro regiment, co nejed dva měsíce. Tím pádem prohlásíme, že máme všechno, co potřebujeme a vracíme se za lazarem do hotelu. Ten ovšem v době naší nepřítomnosti zvládl zrehabilitovat svojí chromou končetinu ohnáním se po komárovi, takže se zdá, že zítra budeme všichni schopni vyrazit za krásami Samarkandu. Plánování, co chceme vidět si necháme k večeři, na kterou se opět přesouváme na naše oblíbené lehátko.

 

Ze sýra se vyklubala smetana, ale taková hodně poctivá. K tomu máme ještě mističku medu, a když se to namaže na ten chleba, je to výborný. I tak zvládneme zlikvidovat jen jeden velký a jeden malý bochník. Tak asi ty zbylý 4 bude muset dojíst Honza, jen co se objeví. A když už o něm tak mluvíme, zaslechnem zdola nějaký rámus, což by mohlo odpovídat jeho příjezdu. A nespletem se, Za chvíli už se nad schodama zjevujou dva gigantický batohy a někde mezi nima se dá vytušit i jejich nosič. Po odložení zavazadel se usazuje k nám, pohrdá naší potravou a nějak zvládne ukecat místní, že mu udělají obrovskou porci míchaných vajíček, mísu salátu a k tomu meloun, hroznový víno a já nevim, co ještě. A to jsme v hotelu, kde se nevaří. Skoro bych podezírala majitele, že mu odevzdal svojí vlastní večeři.

 

Pak už jen v klídku sedíme a posloucháme, jaký to bylo na horách. V příšerný zimě, ve sněhu... A tiše závidíme, protože to pro nás po čtrnácti dnech v padesátistunovym vedru je absolutně nepředstavitelný. Nicméně my pak na oplátku sdělíme Honzovi, na co se má připravit on, až tady bude cestovat. Nechce nám skoro nic věřit a směje se nám, že neumíme smlouvat. Uznávam, že výměna peněz v kurzu 2 800 a dva chleby mě dost pobavila a asi i objasnila, proč o naše chleby nemá zájem.

 

A protože jsme toho v Nuratě moc nenaspali a začíná se dost připozdívat, přesunujem se pomalu, ale jistě do svých pokojů. Pavel s Marvinem v tom našem zabrali manželskou postel a na mě zbyla jednopostel obalené igelitem, který na ní rozhodně nezůstane, protože nesdílím místní úchylku pro nábytek zavařený v polyetylenu. Sice to z ní jde sundat blbě, ale stačí trocha pomoci od kluků a můžu taky spát, jako člověk. Ještě nám Abbík přijde zprovoznit klimatizaci, která ovšem moc dlouho nevydrží a můžem spát, jako zabitý.