Expedice Absurdistán Uzbekistán 9 - Khiva (Xiva, Chiva, Хива)

Z nepřívětivé Urgenče prcháme do otevřené náruče téměř pohádkového města Chiva. 

                                                                                                               

Sedáme do taxíku, bágly na kolenou, protože v kufru je nádrž na LPG, na který tu jezdí spousta aut i jinejch strojů a přibližně za půl hodiny jsme v Khivě. Projíždíme ulicí po jejíž pravé straně jsou samé hotely a nalevo míjíme zdi starého města. Zastavujeme na konci silnice, loučíme se s našim panem řídícím a venku shledáme, že druhý auto už tu je taky a Abbík se kvůli něčemu strašně hádá s řidičem. Nakonec to zase řeší s někym telefonicky, řve u toho tak, jako kdyby nevěděl, že telefon zvládne přenést i mluvený slovo a holky nám vysvětlujou, že ještě cestou nabrali někoho dalšího, a pak že s nima jel jako prase, najel do protisměru, kde jel kamion a vůbec, že to byla příšerná jízda. Nicméně ani Jíťa ani Romana to evidentně během cesty neprožívaly tak dramaticky a jen vedly klidný rozhovor o tom, zda se jejich pojištění vztahuje i na převoz mrtvol.

 

Během toho, co čekáme, až to Abbík nějak vyřeší, přitočí se k nám dva mladí kluci a jejich maminka a nabízí nám ubytování u nich v hotelu, zatímco maminka spílá taxikáři.

„Hledáte levné bydlení?“

„Ano.“

„V dormitoru?“

„Ano!“

„Chcete spát na naší terase?“

„Na terase? No jasně!“

Abbík se konečně dohádá (ani nevim, jak moc úspěšně, protože to nějak zaniklo v jeho rozčilení) a my následujem kluky do hotelu. Je to hned první dům v téhle ulici a při prvním pohledu na něj mě napadne „Divoký západ.“ Je to patrové ze všech směrů dřevem obložené stavení a už z dola ta terasa vypadá velice dobře. Dole pod schody zouváme boty a jsme vyvedeni po schodech pokrytých kobercem na naprosto luxusní zastřešenou terasu, kde je příjemně chládek, opět všude koberce, matrace na válení a u nich malé stolečky a taky velký mrazák, který je nám k dispozici, velké stoly a židle se saténovým potahem – je to takové tradičně barevné a kýčovité. A k tomu výhled na Staré město. Za 7$ na noc se snídaní naprostá paráda.

 

Skládáme batohy do rohu a jdeme na obhlídku toho, kde je koupelna a záchod. Vstupujeme dovnitř do hotelu, kde je ještě přeplácanější hala s obrovským gaučem a televizí a klučina nás ujišťuje, že když nám bude zima, můžeme klidně spát tady. Pak sestoupíme po održkoidně kobercem pokrytých schodech dolů, kde je hned u zdi umyvadlo vyzdobené porcelánovými růžovými mašličkami a za dveřmi průchozí místnost s pračkou a za ní záchod a sprcha. Dokonalé. Nebo to tak zatím vypadá, problém nastane až ve chvíli, kdy se banda žabožroutů začne mít potřebu neustále sprchovat a my zase mít potřebu rychlého běhání na záchod. Ale zatím se vše zdá v naprostém pořádku.

 

Uvelebujeme se nahoře na terase a nálada začíná rapidně stoupat. Klučina se dokonce nabídne, že nám zajde nakoupit, abychom si mohli odpočinout a taky proto, že to bude za ceny pro místní a ne pro turisty. Trochu nás překvapí (a i rozčílí), že tu mají turisticky nadsazený ceny i na vodu, ale nic s tim neuděláme. Chvíli si říkáme, že ho chudáka nebudem zneužívat (přece jenom je to ještě dítě), ale nakonec zvítězí vrozená a horkem podpořená lenost, dáme mu peníze, vymyslíme, co chceme a on to nějak zařídí. Sice nadvakrát, neb je hlava děravá, ale zařídí. A my se mezi tím jdeme prostřídat o sprchu a Jíťa s Marvinem dávají dohromady předpokládaný člověkonáklady na další cestu dle Lonely Planet a dojdou k závěru, že bychom si měli až do konce vystačit s tím, co máme, pokud nás nepotkají nějaké další nepředpokládané výdaje, jako byl nocleh v Nukusu.

 

U vedlejšího stolu sedí dvě Rusky a u nich Francouz. Celej takovej uhlazenej, nažehlenej. Pak si vzpomenem na ty Francouze ve vlaku, kteří vypadali uplně stejně. Jak to sakra ti žabožrouti dělaj, že pořád vypadaj tak úhledně? My jsme čerstvě po sprše, máme na sobě čistý oblečení a stejně to pořád nějak není ono. A i ty košile kluci mají, ale jejich límečky (nejenom) si o rovnosti můžou tak nechat zdát. Takže naši pánové po něm tak nenápadně pošilhávají, sem tam se zatahají za nějaký ten cíp oděvu, asi ve snaze dodat mu trochu lepší vzhled, ale vše marno. Když pak přijde celá francouzská skupina, můžem se jít rovnou všichni vycpat. A nebo radši nacpat, protože tu je večeře.

 

Vařila paní domácí, stálo nás to desert tisíc a byl to pro změnu... Wait for it! Plov a rajčatový salát s cibulí. Přesuneme se ze země ke stolu (abychom aspoň trochu vypadali civilizovaně, když už jinak máme vzezření divochů) a pochvalujem si jak jídlo, tak výhled. K tomu nás přišel navštívit místní kočičí zvěřinec. Jo, jo, nehlaďte cizí kočky, že jo? Ale když už neodolá ani Marvin a tu kočku pohladí, tak se odvážim taky. V nejhoršim budeme mít doma o pár blech navíc, no... Ale jinak milé kočičce vysvětlíme, že v noci se sem nemá vůbec přibližovat, protože jí jinak stihne něco nepěkného.

 

Po večeři a západu sluníčka si Marvin bere knížku, že on už nikam nejde a my ostatní se vydáváme na průzkum Starého města. Abbík se vrací hned od vchodu, že zapomněl foťák (sakra, co v tý brašně tahá, že si nevšim, že je o kilo lehčí?), takže na něj čekáme, prohlížíme si vykachlíčkovanou mapu, něco málo s Pavlem nafotíme, ale teprve když se přidá i třetí fotograf, rozjede se focení ve velkém. Stativ nikdo nemáme, takže to řešíme dost improvizovaně a po tom, co se v čisté bílé košili vyválim na zemi, zhodnotim, že ty Francouze fakt nemáme šanci nikdy dohnat, ale aspoň si užijem o to víc legrace.

 

Kousek cesty nás pak provází malé štěně, které mezi našim pronásledováním stíhá chytat hmyzáky. Nás si evidentně oblíbilo, ale na místní zběsile štěká. Abbík prohlašuje, že to je tim, že tu místní žerou psi. Pavel mu na to stroze odvětí, že mi taky a jen o tom nevíme. Krátce na to štěně zmizí a my se též s holkama chystáme odpojit, že na tohle nemáme nervy. (Na to focení, ne na ty kecy.) Projdem skoro půl města, prolezem všecky obchody se suvenýrama, co maj ještě otevřeno, zabloudíme kdoví do jakých uliček a i ven za hradby, takže se radši vrátíme, co kdyby o nás měli třeba pánové strach nebo tak. Nakonec vylezeme 10 metrů od místa, kde jsme se s nima rozloučili a oni tam stojí, svítěj si čelovkou na zeď, fotěj ještěrku a nejspíš si do teď vůbec nevšimli, že jsme tu nebyly. Takže se od nich opět odpojíme a jdeme projít druhou půlku města.

 

Když se nám zdá, že už se tu touláme dlouho, vrátíme se na hlavní třídu ven z města a potkáme Pavla, který se právě chystá jít hledat Abbíka. Tak si sednem na zeď, že počkáme, až se najdou. Za chvíli se nám Abbík vynoří za zády, takže samozřejmě z uplně jiný strany, než kam odešel Pavel. Oznámíme mu, že jestli se chystá jít Pavla hledat, tak ho radši na místě zabijeme, takže si sedá k nám a společně čekáme. Jediná Romana už na to nemá nervy, takže se odebírá do hotelu. No snad se nám neztratí ještě ona. Nakonec se všichni najdeme a společně se odebereme směrem k hotelu, jen Jíťa jakožto moje osobní bodyguardka mi ještě dělá doprovod k vedlejšímu hotelu, kde mají wi-finu, ale po zjištění, že je zaheslovaná se mi to nechce řešit, takže se vracíme zpátky.

 

Na terase už je připravený spaní a byť teda věříme, že Marvin je všehoschopnej, tak tomu, že to dělal on fakt nevěříme ani chvilku. Sice je to náš vrchní estét, ale tady je ta ženská ruka prostě znát. Místo stolků tu na nás čekají matrace v několika vrstvách, polštáře a prošívaný (a značně vyšívaný) deky, o kterých dost pochybujeme, že je v tomhle vedru využijeme. Já si tu svojí rovnou nainstaluju pod sebe, takže si připadam drobet jak princezna na hrášku, ale co, aspoň se bude dobře spát. Na ráno si domlouváme budíček na šestou a už lezeme každý do svého pelíšku. Pouliční osvětlení už dávnou zhaslo, stejně jako všechny lampy a světýlka na terase, takže je tu i příjemná tma.Házím přes sebe akorát svůj velkej šátek a za chvilku spim jak mimino. Jen nad ránem se vzbudím, navleču se do košile, zhodnotím, že ten výhled na nedostavěnej minaret je opravdu nádhernej, ale spánek je spánek a fotit se to dá i jindy a sladce spinkam dál.