Expedice Absurdistán Uzbekistán 8 - V Urgenči by chtěl žít každý...

... až na nás. Brzký přejezd z Mujnaku přes Nukus do Urgenche a absolutní kolaps veškěrých plánů.

Budík zvonící ve zcela nepříčetné 4 ráno bych s chutí vzala a prohodila ho tím neotevřitelným oknem, co mám za hlavou, ale místo toho poslušně, jako všichni ostatní vstávám. Většinou ještě v polospánku balíme, přeléváme vodu, kontrolujeme, zda máme všechno a v naprosté tmě opouštíme hotel. V hale narazíme na na gauči a zemi spící majitele, venku zas na ty poslední přijeduvší turisty. Na cestu přes náměstí k zastávce nám svítí měsíc, takže se jde celkem bez problémů.

U zastávky s radostí shledáme, že jsou na ní i domorodci, takže by ten autobus skutečně mohl jet. Oficiální čas odjezdu má být v 5, ale my jsme tu radši chvíli po půl. Batohy odkládáme na zem, sedáme na krajnici, případně na za zastávkou procházející plynovod a čekáme.

Vrrrr. Drc, vrz, drrrrrrr. Že by nám to už jelo? Začnem trochu panikařit, ale je to jen obyčený auto, tak zas upadáme do nevyspalostní otupělosti.

Autobus nakonec přijede z druhé strany, než jsme jej čekali, ale naštěstí na nás zamává, že si máme nastopupit. První překvapení je, že už je dost plnej. Abbík s Marvinem a Romanou se vejdou na zadní sedačku a pro nás tři jsou tu protekční místa na stupínku u řidiče. Pavel a já sedíme čelem dopředu, Jitka je chudák napresovaná před cizí sedačku, vedle báglů, do zad má zaražený nějaký kus řidičovy sedačky a vůbec asi schytala to nejhorší místo v celym autobusu. I když... Aspoň se nemusí dívat na cestu. My se s Pavlem snažíme nějak poskládat, abychom nepřekáželi v řízení, ale stejně se na každém výmolu narazím rukou na držák od řadící páky. Na další zastávce nabereme další lidi. Dvě paní si sednou zády k nám, takže to máme rázem všichni i s opěrátky. A další dostávají tradiční „dětské sedačky“ do uličky. Nastupuje i nějaká matka s miminem, tak čekáme, zda jí někdo uvolní místo. Neuvolní, nafasuje štokrle a sedí. Jen občas to děcko někomu podá, aby si trochu oddechla. A nejlepší je, že to dítě za celou cestu vůbec neřve. V Uzbekistánu se jednoduše dá cestovat i s PéZetama bez toho, aniž by lezly na nervy celýmu autobusu. No není to nádhera?

 

Na konci Mujnaku to otáčíme a jedeme zpátky, ještě naložíme další lidi (asi jsou tu všichni zvyklí ještě z dob tý konzervárny cítit se jak sardinky v konzervě...) a definitivně ujíždíme ku Nukusu. Po kompletním obsazení se zvedne druhý řidič, vezme igelitku a jde vybírat za cestu. Má to dobrou překážkovou dráhu takhle po ránu, jen co je pravda. Řidiči na palubní desce poskakuje balonek se zlatou rybičkou, tak ho ukazuju Pavlovi, všimne si toho řidič a předvede mi, že ta věc má ještě jednu funkci. Když do něčeho větší silou narazí, začne to strašlivě blikat. Po zbytek cesty mi to pak slouží jako analyzátor toho, jak moc nepěkná byla ta díra, co jsme přejeli. A že milá rybička blikala sakra často. Ale mělo to sezení hned u čelního skla i svojí výhodu, mohli jsme krásně pozorovat východ slunce. A že bylo na co se koukat. Jen fotit přes mouchama olepený okno bylo dost k prdu.

 

Na krajnicích se začli vyrojovat povozy s oslíky, lidé vedoucí kravky k vodě a i pár zájemců o svezení se našlo, ale nikam se nám už nevešli. Řidič se tomu všemu snažil vyhýbat, do toho všude díry a ještě, když jsme míjeli nějakou modlitebnu, tak jakoby naznačil, jako když si omývá obličej. Oběma rukama. Ono to teda dělalo spousta lidí, ale ti neměli právě v těch rukou život všech ostatních. Musím říct, že těch modliteben bylo cestou na můj vkus až moc. Možná i proto, abych si uchovala pozůstatky duševního zdraví, radši usínám. Většinou padnu do mikrospánku a s tím i na řadící páku a řidiči na loket, takže si radši ustelu u Pavla na rameni a spokojeně spinkám až do chvíle, než nás zastaví policie. Tuším, že jsme platili pokutu za rychlou jízdu. (Holt po té nové silnici se najednou dalo jet i rychle, tak chápu, že řidič neodolal.) a já aspoň té vynucené zastávky využiju k tomu, že si na chvíli stoupnu, protože koleno hlásí, že už má téhle cesty tak akorát dost a pokud bude ještě chvilku pokračovat, tak ono se toho odmítá účastnit.

 

Jinak vpodstatě ve zdraví a za 3 hodiny dojedeme na autobusák, ze kterého jsme ani ne před 24 hodinami odjížděli. A kluci honem, honem plaší, že musíme jet dál, takže s přestupem na bazaru dojedem na další autobusový nádraží, na kterym jsme ještě nebyli, Romana s Jíťou jdou zjistit, jestli jede nějakej autobus, my řešíme, že nemáme prachy. Ale nakonec dáme nějaký dohromady a jdeme se dohadovat s taxikářema a jinou havětí, zda nás někdo z nich bude schopen dopravit do Urgenche. Nakonec se dohodnem s řidičem tranzitu, že za 90 000 pro všechny můžem jet s ni. To berem, obsazujem poslední a kus druhý řady a jedem. Cestou tradičně donaberem pasažéry do plna, aby se to řidiči vyplatilo.

 

Většinu cesty zaspím, probudí mě, když si Pavel nechá zastavit pod Zoroastriánskou Věží Ticha, aby si jí mohl aspoň z dálky vyfotit a pak zas spím až do Berouna. Teda chcí říct do Beruni. Tam vysadíme pár lidí, otočíme se a jedeme dál. V nějakém dalším městě nás řidič začne vyhánět, že dál jedeme maršrutkou. Placení si řidiči vyřídili mezi sebou, takže pro nás to znamená jen přeskládání se do jiného auta v tradičním uspořádání, kdy Pavel dělá opěrátko a jedem. Marvin sedí vepředu, tak se do něj pokoušíme rejt, ať zkusí zjistit možnosti výměny peněz. Řidič nám sdělí, že ta je možná na bazaru, u kterého nás vyhodí.

 

A nakonec ani nemusíme chodit až na ten bazar, hned před ním nás odchytí tradiční pánové s igelitkami plnými peněz: „Mister, change money?“ „Yes.“ Kurz je opět krásných 2 800. A my už se začínali bát, že budeme muset do banky. Vyměněné peníze si cvičně přepočítáme, to ne, že bysme mu až tak nevěřili, ale kolikrát má člověk za život příležitost přepočítávat ručně skoro 300 000? Ještě si od něj necháme poradit, kam na oběd, on nás nasměruje někam na druhou stranu silnice, ale my to úspěšně nenajdem, takže se ptáme nějakých dvou puberťaček, co jdou zrovna kolem a ty nás dovedou do celkem pěkné restaurace.

 

Vybíráme si stůl nejvíc u zadní stěny a taky teda bohužel u televize, ale zrovna běží Gumídci, nebo nějaká podobná pěkná pohádka, tak nám to ani nevadí. Jen kdyby servírka okamžitě po našem příchodu nepřepla na hudební kanál, kde běží nějaké příšerné propagandistické písně. A samozřejmě to ještě náležitě zesílila. Ale my jsme asi moc hotoví na to, abychom se kamkoliv přesouvali, tak se to snažíme ignorovat. Objednáváme si studenou vodu, čaj a šašlik z jehněčího. Tady jehněčí skutečně umí, nesmrdí, dobře chutná. Jen Pavel si stěžuje, že na všecko cpou kopr. A taky, že si poctivě nezapisuju všecko, co kdo dělá. Třeba jak mi krásně nalil vodu. Musim říct, že naši pánové začnají být občas dost nesnesitelný.

 

Za jídlo platíme 22 000, poptáme se kudyma na nádraží a vyrážíme. Opět nám všichni radí, ať si vezmeme taxík, že přece nebudem chodit pěšky, ale my už si i na to vedro zvykli, takže proč utrácet za auta. Jediný problém je, že na plánku v LP už to nádraží není, protože je mimo centrum, takže můžem jít tak maximálně odhadem a dle navigace místních. Výhodou je, že většina cesty vede po jedné hlavní silnici kolem parku, kde se přeptáme policajta, ten nás pošle přes most na další hlavní a na jejím konci to bude. Děkujeme mu asi tak v pěti jazycích, protože nevíme, které nářečí se tu používá a pokračujem. Parky tu mají hezký, to se musí uznat. A všude tu rostou takové zvláštní kytky s růžovými ohromnými kudrnatými květy. A ty krásný zalený parky musej tradičně zazdít nějakou pekelnou stavbou, případně umělým čápem v nadživotní velikosti.

 

A protože to je všecko tak hezké a zajmavé, tak se s Pavlem a Abbíkem zaseknem u focení. Jíťa na nás má nervy čekat, zatímco Romana s Marvinem jdou stále vpřed. Necháváme je jít a ještě za mostem zastavujeme v obchodě a doplňujeme zásoby vody. Než je pak stihnem nandat do batohů, odchytává nás nějaká 91 letá paní, co si oblíbí Pavla, Abbíka nám překřtí na Artura, protože přece vypadá uplně stejně jako její synovec Artur. Pak nám vysvětluje, že je pravoslavná křesťanka a mrzí jí, že my ne, ale vlastně to vůbec nevadí, ona nás má stejně ráda. A pořád nás objímá a líbá a nakonec nám vrazí 1 000 šušňů a odmítá si to nechat rozmluvit. Tak jí dáme na památku český ekvivalent, vyfotíme se s ní, znovu se necháme objímat a asi tisíckrát olíbat, než nás propustí k další cestě.

 

Na nádraží se potkáme s R+M, ti zatím zjistili, že nádraží se rekonstruuje (dost nepřehlédnutelně), lístky se prodávaj od dvou a teď je půl a hlavně tam, kam my chceme, vlak nejezdí, takže jsme tu vlastně trochu zbytečně. Náš vysněný cíl je Ayaz-qala a jurtový kemp u ní (případně 2 km vzdálené jezero), kde bychom rádi přenocovali a poté odjeli do Xivy. Ale po tom, co nám všichni řidiči skálopevně nabízejí své služby za 300 000 na auto a jen cestu tam, tak tuhle variantu vzdáme, rozhodnem se dneska přespat tady, zítra dojet do Xivy a odsud pak do Buchary. Odjezd směr Buchara stanovíme ideálně na sobotu a už jdeme spolu s Pavlem vedle na autobusák zařizovat lístky, zatímco ostatní zůstávají ve stínu břečťanu a vymýšlejí další alternativní plány a hledají, kde budeme dneska spát.

 

Na terminálu tradičně projdeme rámem, pánu policajtovi sdělíme, že potřebujem lístky do Buchary, on nám asi moc nerozumí, ale naštěstí se nás ujme nějaký kluk, co umí anglicky. Tak trochu převezmu iniciativu a jdu s nim domlouvat, co a jak potřebujem. Odněkud se dokonce vyrojí i paní, co patří do pokladny, po troše vysvětlování, kreslení a psaní vytahne nějaký papír, a že tedy máme rezervaci. Odjezd v sobotu v 9, nástup v půl a lístky vyzvednout do pátku, jinak nám je prodaj někomu jinýmu. To zní fér. Děkujeme za pomoc a vracíme se k ostatním.

 

Marvin nám radostně oznamuje, že za 2,5$ na noc by tu měl být nádražní hotel. Ptáme se asi deseti lidí a výsledek je, že tu nic takovýho není. Bomba, takže nastává ta horší část – jdeme hledat. Podél té naší hlavní třídy by nějaké hotely být měly. Akorát ta třída je delší jak tejden před vejplatou a jsou až v její druhý části. To znamená ujít přibližně to, co jsme šli sem, možná víc. A on to uplně kousek nebyl, to mi věřte. Ale co naděláme, tady spát asi těžko můžem.

Vracíme se přes most, tentokrát neodbočíme, ale přejdeme a pokračujeme parkem se zdobnými branami, až se pod tou druhou zastavíme, že se doptáme. Nikdo tu není, tak využíváme pauzu k občerstvění. Čerstvou vodu na pití, starou a zkaženou z hydrovaku na namočení vlasů. Konečně se dočkáme i nějakých chodců. Paní, co radši dělá, že nevidí, neslyší, nerozumí a vlastně tu vůbec není. S pánem, co jde chvíli po ní máme větší štěstí, zavelí, ať jdeme za ním a dovede nás před hotel, co má dle LP stát 20$ za pokoj. Uvnitř je příjemný chládek, přítmí, skládáme se tam na gauč v atriu a začínáme vyjednávat. Tedy vyjednávat. Je nám oznámeno, že pokoj stojí 80$ a jestli se nám to nelíbí, tak můžem táhnout. Tak táhneme. Zkusíme i hotel vedle a i tam nás pošlou do... jinýho hotelu. Do čtyřhvězdičkoý hrůzy, která už z dálky řve: „Jsem taky předražená jak prase.“ se ani nepokoušíme chodit. Jen si v obchůdku koupíme nanuky a vodu, sedíme na obrubníku, nadáváme jak špačci a dneska už asi po sto padesátý měníme plány. Urgench si u nás teda žádný sympatie zatím nezískala.

Zvedáme kotvy, že jdeme na taxík, případně na trolejbus do Xivy. Jednu zastávku ještě uděláme na poště, kde se ptáme na pohledy, ale jsou tu podobně příjemní, jak v těch hotelech, takže opět odejdem s nepořízenou. Poslední pokus dát tomuhle městu šanci učiníme v Burger Kingu, King burgeru (pro jistotu měl na sobě obě loga), ale Romana prohlásí, že to tam smrdí a mě odradí jejich sociální zařízení, takže definitivně nad Urgenčí lámem hůl, nacházíme stanoviště taxíků, tam Abbík telefonicky domluví dvě auta a cenu 5 000 za jedno a už se do nich skládáme. Pavel, Marvin a já do prvního, zbytek do druhýho a sbohem ty pekelná předražená díro...