Expedice Absurdistán Uzbekistán 12 - Autobus na tankodromu

"Do Buchary autobusem? Vy jste se snad zbláznili?" Že jsme banda bláznů, to tu slýcháme často, nehledě na to, že si to i sami o sobě myslíme, ale přece na jedné cestě autobusem němůže být nic až tak strašného... A nebo ano?

Ráno zvoní Romaně budík a tradičně se nikomu nechce vstávat, ale nakonec nás všechny vyžene rychlá potřeba potřeby. Jen kdyby se zas nějakej žabožrout nečvachtal přes půl hodiny. Sedáme na schody, přes veškerý odpor k něčemu takovému tvoříme frontu a proklínáme ho do patnáctýho kolene. Konečně vypadne a můžem se prostřídat my. Nahoře u věcí pak s hrůzou zhodnotíme, že místo aby sráčů ubývalo, naopak přibývají a hromadně se ládujem ercefurilem na cestu. No bude to zajímavý den v autobusu.

V 7:45 nám začnou nosit snídani, což je poměrně zvláštní, vzhledem k tomu, že jsme jí nechtěli a navíc už jsme před 15ti minutami měli sedět v domluvených taxících a uhánět do Urgenche na bus. Ale jak už jsem říkala, tady si na tu přesnost fakt nikdo nehraje. Při pohledu na volský oka, hranolky a párek se všem tak akorát přitíží, takže Jíťa jen shrne sušenky a bonbony ke zbytku našich zásob a přesouváme se dolů, kam právě dorazila auta. Platíme 21$ za jednoho, děkujeme za veškerou péči, jež nám byla poskytnuta, máváme mamince a jednomu ze synů a už mizíme v dálce. Já si tentokrát užívám přední sedačky, protože mam při ruce peníze, Pavel s Marvinem seděj vzadu, takže ani nevim, jak se tváří na to, když řidič nějak špatně odbočí (asi převzal velení autopilot a zamířil domů), ale poměrně rychle si to uvědomí, vrátí se zpátky na cestu, doženem naše druhý auto a chvíli před půl nás vyhazují na autobusáku.

 

Platíme a už se k nám vrhají další taxikáři, co nás přesvědčují, že jet do Buchary busem je kapitální békovina. To my samozřejmě víme, říkaj nám to uplně všichni, ale my máme momentálně dost akutní potřebu šetřit, jak se dá, a pokud nás to bude stát jen to, že strávíme den v busu, tak jsme ochotný to podstpupit. I když teď uznávam, že jsme si v tu chvíli vážně neuměli představit, co nás čeká. I naše fantazie má totiž své hranice.

Procházíme dovnitř kontrolním rámem, policajt se ptá, zda jedem do Buchary. Jo a lístky máme „zamluvený“ u nějaký paní. Chceme jí jít hledat, ale místo toho najde ona nás. Nasměruje nás do autobusu, kde složíme bágly do zavazadlového prostoru a pak sebe na 6 vyhrazených sedaček. Tam je trochu problém se poskládat, protože jsou rozmístěný řekněme náhodně, takže rozestupy mezi nimi nejsou všude stejné. To má za následek, že mě Pavel opouští a přesedá si k Abbíkovi, protože tam je místa na dva, zatímco na (teď už) Jitčině a mojí sedačce se asi běžně přepravujou trpaslíci. Ale nějak to budem muset zvládnout. My dvě ještě před odjezdem vybíháme za účelem návštěvy místního sociálního zařízení. Za 200 sum bych s tím kusem šmirglpapíru vydávanym za toaleťák příště šla asi radši do křoví, ale bohužel to ještě nemělo být to nejhorší z nejhorších. Musím říct, že stav veřejných toalet v Uzbekistánu je vážně odpornej. V tomhle ohledu jsem asi nedostatečně oceňovala Irán, kde bylo vždycky čisto.

 

Vracíme se do autobusu, kde začíná být docela dost dusné klima a čekáme na odjezd. Ještě nám z vedle stojící Lady dolijou benzín (naftu?) a skutečně po nutném zatroubení odjíždíme. Jíťa v klíně drží prasklou krabici džusu, já flašku s vodou. Podrždžus a podržvoda, to jsme to dopracovaly. Za městem vjíždíme na silnici asi tak nulté třídy, též v některých kulturách zvané tankordom. Autobus skáče z jedný díry do druhý, praží do něj slunce a je to vůbec takový malý peklo. A jediná naše pozitivní vyhlídka je, že to jednou třeba i skončí.

Zastavujeme. Výhled z bočních okýnek se nám naskýtá na zeď s ostnatým drátem a taky na ceduli, která nás informuje, že jsme ujeli asi tak 30 km a dalších 370 nás ještě čeká. (Zabte mě někdo prosím rovnou!) Čelním sklem vidíme most, který je určen jak pro auta, tak pro vlaky a k tomu je jen jednosměrný a jednokolejný, takže nejdřív čekáme, až projede vlak, pak auta z protisměru a konečně jsme na řadě my. Další cesta vede podél vody, což je fajn a taky podél uplně nový, krásně hladký asfaltky, na který je asi tak každejch 200 metrů navezená obrovská hromada štěrku, aby nikoho ani nenapadlo na ní najet. Nevim, jestli je to nějakej druh mučení, nebo čeho, ale za chvíli jsem byla dost ráda, že mě napadlo náplastí slepit k sobě záclonky, aby se pořád neodtahovaly od sebe a na mě a) nepražilo slunce a b) jsem se na to nemusela dívat.

 

Po druhé odpoledne se dočkáme čůrpauzy kdesi in the middle of nowhere a už dostáváme instrukce, že muži doprava, ženy doleva. Chvíli koukáme, jestli uvidíme nějaký záchod, a když trochu poupravíme kritéria toho, co hledáme, zahlédneme uprostřed skládky plné PETflašek a jinýho bordelu i jednu kadibudku, ale nakonec si vezmeme příklad ze všech ostatních žen a vyhlédneme si jeden pouštní keříček.

Vracíme se do autobusu, kluci dokonce koupili studenou vodu, takže se alespoň trochu osvěžíme před další cestou a jedeme dál. Konečně najíždíme na lepší silnici, takže naše cestovní rychlost radikálně stoupne a v půl 6 jsme v Buchaře. Problém je, že jsme na nějaké periferii, nemáme vůbec tušení, jak daleko to je do centra a jsme plně odkázáni na (ne)rozum místních taxikářů. Ti na nás hromadně zkoušejí, že do centra je to za zcela nelogické částky, až se Romana neudrží, poměrně příkře vypálí, že to na nás nemaj ani zkoušet, protože známe místní ceny a rázem jedem za 15 000.

 Z aut nás vyhazují v centru u Lyabi-hauzu, což je takový bazének a kolem něj sezení a posílají nás napříč náměstím, že tam už ten hotel najdeme. Děkujeme za odvoz a radu a vydáváme se vpřed. Koukáme po směrovkách, ale nikde nic, až nás odchytí nějaký chlapík, jestli hledáme Madina & Ilyos hotel, my to odkývem a on že nás tam dovede a rovnou tam i volá.

 

Asi tak v půlce cesty nás dojede paní na kole, představí se jako Madina a sdělí nám, že nemá místo. Ale my jsme jí přece volali a dělali jsme rezervaci a... Ale paní je neoblomná, trvá si na tom, že místo nemá. A jen tak koutkem úst procedí na Jíťu, že máme jít pryč a za chvíli se vrátit. Je to takové trochu podivné, ale poslechneme a vracíme se na náměstí, kde po jejím zamávání zas dojdeme zpátky k bazaru a ona nám vysvětlí, že krom toho, že je ten týpek pěknej prevít, tak by po ní chtěl ještě provizi, kterou ona mu z pochopitelných důvodů dávat nechce. Ale teď pro nás místo samozřejmě má, pokud nám teda nevadí střecha? S největší radostí jí bere a už se těšíme na sprchu a spaní.

 

Nějakou hlavnější ulicí s odbočkou a směrovkou na čo 18 za bazarem dojdeme až k hotelu, složíme batohy ke zdi a sedáme ke stolu a plánujem, co dál. V celý Buchaře momentálně neteče voda a proud taky nahodili před chvílí. Úžasný. Jdeme tedy do ulic shánět něco k večeři, protože celodenní hladovka poměrně dobře zabrala na naše potíže a něco přece sníst musíme, protože energii ze sluníčka stále čerpat neumíme. To ne, že by se to tady nehodilo. Marvin tradičnů zůstává, že bude aspoň hlídat věci.

 

My jdeme, a když se z toho začne moc stávat procházka a málo hledání, tak Jíťa zavelí ke změně směru a návratu k restauraci, kterou jsme minuli. Trochu nás zaráží cedule, kde je spoustu masných výrobků a pod ní nápis vegetarian, ale třeba tu maj o vegetariánství jiný předstay než u nás. Nicméně restaurace je uplně prázdná a už od pohledu drahá, takže do ní ani nejdeme. Znovu zkusíme štěstí v nějaké boční uličce, tady je opět prázdno, ale my nejsme zřejmě dost nóbl a nažehlení, takže nám oznámí, že mají všude rezervace a my tím pádem smůlu. Fajn. Zkoušíme nouzově Lyabi-hauz, ale hned po tom, co si sednem a dostanem jídelní lístek, prcháme, jak to jde. Tady bychom se nedoplatili. Už už se rozhodujem, že nakoupíme jen něco v supermarketu, ale i ten je pekelně předražený. Boha jeho, kam jsme to zase dojeli?

 

Nakonec nás příjemně překvapí restaurace, kde pečou šašliky na venkovním grilu a není tu vůbec draho. A hlavně porce šašliku tu neznamená jen jednu jehlu s masem, ale 4. My si s Pavlem tedy dáme jen polívky (Mám kuřecí vývar z hovězího.) a Ercefuril a k tomu 2 konvičky čaje a pomerančovej džus, kterej pomeranč neviděl ani z rychlíku. Obsluhující paní umí dobře anglicky, je ochotná. Líbí se nám tu. Do toho přijdou dva klučinové, zda nechcem vyměnit dolary, pak ať jim dáme dolary a nakonec je ta paní odtáhne za ucho, a když dojíme, tak nám jdou (asi za trest) sklidit ze stolu.

 

Já pak odejdu dovnitř zaplatit 42 000 a můžeme se odebrat zpět k hotelu. Na náměstí je všecko příšerně řvavě nasvícený, je tam spousta lidí a tak nějak na mě ta celková atmosféra tady nepůsobí vůbec dobře. A Romana si vzpomněla, že zapomněla v restauraci klobouk, tak se tam vrací a Pavel jí galantně nabízí doprovod, zatímco my čekáme u těch zeleně nasvícených, za normálního světla nádherných, budov.

 

Když dlouho nejdou, tak zhodnotíme, že to asi vzali jinudy a též se vrátíme do hotelu. A měli jsme pravdu. Oni už tu sedí, nalévají se čajem a zahájili sprchování, neb konečně začla téct voda. Pak tam tak v klidu sedíme u stolu, přijde Madina, že nám nachystá lože a my se ptáme, kolik vlastně budem platit. A ona tak v žertu pronese, že 100$. Hahaha, hezký vtípek... „Tak teď kolik.“ „100$, a když přesvědčíte někoho, aby tady za 100$ spal, tak se rozdělíme na půl.“ No takže jsme se takhle večer zasmáli, ale nic jsme z ní nevytahli, paráda. Jen abychom se ještě nedivili. Ale teď je to asi jedno, jdeme se podívat na střechu, kde budeme spát.

 

Ložnice máme poměrně striktně oddělené – dámská je za zdí. Že by to tu brali až tak puritánsky? A že je v tom případě nepohoršuje, že tam kluci seděli jen v trenkách a my v košilích a spodnim prádle? No co, třeba to až tak prožívat nebude. Ale jen se pokusím přiblížit k pánské ložnici, abych si tam na šňůru pověsila prádlo, už mi Madina ukazuje, že jako šňůra dobrý, ale spim tam. Super, ale já potřebuju spát u Pavla, protože oba ve dvě vstáváme na ercefuril a nebudem kvůli tomu přece budit uplně všechny. Tak chvíli řešíme, jak to vyřešit, Romana navrhuje, že se na to máme vysrat, ale nám se tahle varianta nelíbí, neb se snažíme zapracovat na pravém opaku. No nakonec počkáme, až Madina odejde dolů, já se vyměním s Abbíkem a budem doufat, že to nějak projde.

 

Když pak znova přijde nahoru, zavrtam hlavu pod deku a opět čekám, až zmizne. Pak chvíli pozorujeme hvězdy a čekáme, jestli neuvidíme padajcí Perseidy, ale dneska nemáme štěstí. Marvin už spokojeně chrupe, my si taky přejem dobrou noc a na dvě hodiny usínáme. Ve dvě zazvoní Pavlovi budík, on se se mnou podělí o ercefuril a zas můžem spokojeně usnout.