Expedice Absurdistán Uzbekistán 10 - Cesta do historie

Ačkoliv to už vypadalo beznadějně, povedlo se nám nakonec zařídit cestu na Ayaz - Qalu a další pevnosti v okolí Xivy.

Kurnik, to prší nebo co? Utíram si vodu z ucha a snažim se aspoň trochu probrat na to, abych zjistila, co se děje. A pak nad sebou vidim Pavla s otevřenou flaškou vody, kterej se culí jak Jezule a je mi všechno jasný. To je teda budíček. Ale podle všeho sem si to zasloužila, ostatní už jsou dávno vzhůru, takže budík sem zaspala jen já, ale rozhodně nejsem jediná, komu se vstávat vůbec nechce. Abbík mrmlá něco o tom, že nechápe, proč musíme každej den vstávat v 5. Jíťa na něj kouká dost nechápavě: „Včera jsme vstávali ve čtyři, dneska v 6.“

„No a průměr je 5, každej den vstáváme v 5!“

Padam smíchy zpátky do postele, ale ne na dlouho, je čas balit a chystat se na snídani, co má být v půl. Pohled na hodinky nás teda vyvede z omylu, protože půl už bylo a snídaně nikde, no ale snad se jí před odjezdem na pevnosti dočkáme.

 

Jdeme si dolů vystát frontu na koupelnu, kde nás odchytí jeden z těch kluků a říká nám, že tu je ještě někde jedna koupelna, což si (zřejmě stále hodně rozespalej) Abbík přeloží, že snídaně bude dole. No netušim, jak k tomu došel, ale jídlo přichystané nahoře na terase ho snad vyvedlo z omylu. Máme čaj, meloun, sušenky, volská oka, hranolky a smažený párek. Docela se toho bojíme, ale ujišťujem se, že máme vodku a Hylak, tak to snad neodserem. Romana ještě nabízí případným zájemcům Psyllium, kdyby se nějaký problém vyskytl a po vyždímání asi litru oleje ze všeho jídla, se odvážíme to i sníst. Nedá se říct, že by to bylo špatný, ale že bych to musela snídat každej den, to fakt ne.

 

V 7 tu máme auta, která nás za 50$ na vůz budou skoro celý den vozit po pevnostech v okolí. Tradičně se rozesazujeme a vyjíždíme. U Urgenche zastavuje naše auto na benzínce, kde je před vjezdem taková jakože vrátnice a dva stánky s občerstvením a u toho musí všichni z aut vystoupit a čekat. Druhý auto stojí u krajnice o kus dál a čekaj na nás. Pak můžeme pokračovat dál, Pavel Marvina a mě seznamuje s historickými skutečnostmi a poté následuje botanická přednáška o kytce Asa Foetida (též zvaná Ďáblovo lejno), co vypadá jako zakrslej suchej stromeček. Ať se Pavel snaží sebevíc, Marvin to stejně zazdí tim, že to je miřík, takže mrkev. Další zastávku děláme až těsně pod pevností Ayaz – qala, abychom si jí mohli vyfotit zespoda a taky abychom z blízka prozkoumali tu „mrkev“.

 

Po nutném focení ze všech stran sedáme zpátky do aut a kolem jurtového kempu, kde jsme původně chtěli spát, nás vyvezou až uplně nahoru k pevnosti. Tam dostaneme rozchod a taxikáři se zaparkují do stínu (jen sebe, auta není kam dát, tak stojí na příjezdový cestě na slunci).

 

Pouštíme se do průzkumu největší pevnosti. Výhoda toho, že to tu není až tak turistický je, že tu nikde nejsou žádná zábradlíčka a zábrany a příkazy a zákazy, takže se může všude tam, kam si člověk troufne. A když si rozbijem čenichy, bude to náš boj. Pro začátek si taky najdeme příhodný stín a Pavel opakuje svoji historickou přednášku:

„Bylo nebylo, jeden král slíbil svou dceru tomu, kdo postaví velkou pevnost, co by ochránila lid před nájezdníky kočovníků. A tak chudý pastýř započal se stavbou. Ale král mu stejně svou dceru nedal, a tak pevnost nebyla dokončena.... “ A jsou i další a další pověsti. Pravda je někde ve 4. století př. Kr., kdy se pevnost začala stavět.

 

Po tom, co dojdeme kousek dál se nám naskytne výhled na pevnost Ayaz-Qala II, která stojí na mírné vyvýšenině a vypadá poměrně zachovaleji, než Ayaz – Qala I, ve které se my nacházíme. Oproti tomu Ayaz – Qalu III v poušti pod námi spíš jen tušíme a odhadujeme, kam všude sahaly její hranice. Po hradbách se přesunujeme do kolečka, kocháme se výhledem, Většinou je pod námi tedy jen poušť, která pak za jurtovým kempem přejde až k jezeru Ayaz-Kul. Když máme prolezeno všechno, co se dá (Pavel s Abbíkem nemůžou opomenout zalézt i do díry uprostřed, kde se určitě schovávaj všichni hadi a pavouci, co jich tu je), necháme se ještě hromadně vyfotit a jedeme dál.

 

Nejdřív si vyprosíme zastávku na protějším kopci, protože to tam z dálky vypadalo staře a zajmavě, ale z blízka je to nový a nezajmavý, takže můžeme odjet.

 

Pavel si nechá zastavit u pole s bavlnou, odvážně zouvá boty a brodě se po kolena ve s.... no budem tomu radši řikat voda, jde fotit. My s delšími objektivy si vystačíme se stáním na posledním milimetru suchého kousku země. Když se dostatečně fotograficky vyjádříme, můžem pokračovat.

 

Dojíždíme k pevnosti Toprak – Qala, kde už stojí dva autobusy. Vážně jem před chvílí řikala, že to tu není moc turistický? Tak beru zpět, je to asi tak sto žabožroutů. Naštěstí je ta pevnost opravdu veliká, takže se tam docela ztratí a než my dojdem tam, kde byli oni, tak stihnou odjet. Uuuuf. Vzhledem k tomu, že je zase šílený vedro a nám začíná docházet voda, tak prohlídka téhle pevnosti už je poměrně úsporná. Vylezem na nejvyšší místo, rozhlédnem se kolem, vidíme malé tornádo, zase slezeme dolů a čekáme u aut, až to Pavel s Abbíkem všecko nafotěj, v duchu a občas i nahlas je proklínáme a navzájem si slibujem, že jim neukážeme všudypřítomné díry do země, aby je ještě nenapadlo zjišťovat, kdo v nich žije.

 

Konečně pánové sestoupí k nám do nížin, nastoupíme do aut a jedeme k poslední pevnosti. Qizil – Qala je nejmenší pevností dnešního dne a od vstupu do ní nás dělí nějaký kanál. Sice by se nejspíš dal přeskočit, ale nikomu se to nechce riskovat (překvapivě ani Pavla), abychom neutopili foťáky. Nebo utopili? Ono to, co se nachází v korytě tohoto toku vypadá asi tak, jako voda v řece Ankh (Znalost Zeměplochy pro pochopení nutná), takže utopit se v tom asi nedá, ale rozpustit by nás to mohlo. Takže se jen zastavíme v jediném malinkatém stínu pod vrbou a čekáme, až se Pavel vrátí ze své fotografické obchůzky.

 

A to byla naše poslední oficiální zastávka. Nicméně další řidič udělá u prodejce melounů. Chvíle rozmýšlení a domlouvání a jdeme si taky pro jeden. Řidič jej ochotně vybere a jedem dál. U mostu naše druhý auto zdrží policejní kontrola kamionu před nima, takže na ně zkoušíme chvíli čekat, ale když to začne vypadat na moc dlouho, jedem dál, zastavíme u stánku s vodou, koupíme nové zásoby, abychom neumřeli než dojedem, najedeme na další most (nově postavený), ze kterého můžeme vidět starý most končící ve vodě. Pak už jen znova na benzínku s výstupem venku a na autobusový nádraží vyzvednout lístky na bus do Buchary. Nakonec místo toho, abychom je koupili jen přijde ta včerejší paní se zlatým (doslova) úsměvem, prohlásí, že si nás bude pamatovat a pokud tu budeme v sobotu dost dopředu, tak pro nás to místo v autobusu bude.

Dojíždíme zpátky do hotelu, platíme 100$ a kluci hned přiběhnou, jestli bylo všechno v pořádku a jsme spokojení. Tady už evidentně zjistili, jak se vydělává na turistech tak, aby byla spokojenost na obou stranách. Jitka s Pavlem se vydaj na nákup vody, my ostatní se zatím prostřídáme o sprchu a hned po výlezu jsme tak akorát všichni zralí do ní zalezt znova. Až začnem uvažovat, jestli místo toho rozvalování se na terase by nebylo lepší se rovnou hromadně přesunout pod tekoucí vodu. Místo toho Romana ještě zaúkoluje kluky, aby někde zkusili sehnat pivo, protože to v tom obchodě, kde byli J+P neměli. Pak jen posedáváme, poleháváme, dlabem melouna, čteme si, zapisujem zážitky a vůbec se nádherně flákáme. Takhle má vypadat pravá dovolená, no ne? A pak to hromadné nadšení, když otevřou pivo, na kterém je napsáno, že je plzeňského typu. Ale chuť to prej má jak mejdlo. To už tady je tak naším zvykem, že vždycky, když je něco hnusný a nebo nevíme, co to je (třeba kulička ze sušenýho Airanu), tak je to jednoduše mejdlo.

 

Další část odpoledne trávíme debatou o dobrovolnických organizacích a motivaci dětí, aby se členy nějaké takové organizace staly. Přecijen je nás tu 6 dobrovolníků a hlavně, co člověk, to názor. Marvin ho projevuje nejradikálnějš – usne. A když se vzbudí, tak se rozhořčuje, že nás to pořád drží. Nicméně debatu přeruší Jitka a její výkřik: „Jeee, kočka.“ A než se stihnem otočit tak pokračuje: „A čůrá ti na batoh!“

„Jedeš ty mrcho, já tě...“ Ale to už je kočka v tahu a já můžu jít prát. Vyhazuju všecko z báglu, děkuju bohům, že se ta mrcha trefila jen na bederák a popruhy a snažim se probojovat dole do koupelny, abych to mohla zneškodnit. Nicméně zrovna se tam čvachtaj nějaký frantíci. Asi za půl hodiny se mi povede vyprat snad všechnu kočičí chcanky, batoh umístim na sluníčko a pod svůj přísný dohled a slibuju všem kočkám, co se objeví v jeho dosahu, že si udělají letecký den až za hradby Starého města.

 

Potom jdeme s Jíťou ještě jednou do obchodu. Zeptáme se toho mladšího z kluků, zda ví, kde by se dalo sehnat nějaké místní víno, on nás nasměruje a my pak najdeme naprosto perfektně zásobený obchod. Spousta vody, džusů, jídla a i to víno se tam najde. V nejzapadlejší místnůstce a zaprášené, jak kdyby bylo všechno archívní. Vybereme dvě, která mají nejkýčovitější obal a vypadají dost místně, k nim pak v místnosti vedle vybereme pár kousků sladkého pečiva a konečně najdem i ten pomerančový džus, který se nám do teď nepodařilo nikde sehnat a plnej barel vody – ten se neztratí. Platíme krásných 20 000 a vracíme se domů, kde všechno nacpeme do mrazáku a vyčkáváme na večeři.

Dneska budeme mít plněné papriky s bramborem. A k tomu tradiční salát. Paní se rovnou ptá, jak dlouho se u nich zdržíme a vypadá, že má radost, že až do soboty.

„A co budete chtít zítra k večeři?“

A už vyjmenovává, co by tak mohla uvařit. Vybereme si nějaké hovězí s bramborem, že by to mohlo být dobré a ona spokojeně odchází. My se najíme a zatímco se všichni vrátí k válení a flákání, já beru svuj chytrej telefon a jdu k sousedům na wi-finu.

Tam odchytím obsluhujcího pána, zeptam se, zda je možný si k nim sednout na internet. Prý to není problém. „Fajn a za kolik?“ Kouká na mě docela překvapeně, a pak prý kolik dám. „1000? 2000?“ „Tak jo.“ a už mi diktuje heslo.

Asi za půl hodiny přijde i Jíťa, jestli se něco neděje, že jsem tu už nějak dlouho. Nic se neděje, jen tady internet není moc rychlý a neustále padá. Ale domů se nám po troše snahy napsat podaří oběma.

Platíme 1000 šušňů a vracíme se k ostatním, kteří už mají otevřené první víno. Dáváme k dispozici ty nakoupené sladkosti, ale nikdo se k nim moc nehrne a přitom byly strašně dobrý.

Tak si tak sedíme na terásce, užíváme si chládku, pijeme víno a zjišťujeme, že se momentálně dostáváme do stavu, kdy už řešíme jen základní životní potřeby: Kde budem spát, co budem jíst, zažívací potíže a jejich propojení s ucpaným záchodem. A vzhledem k tomu, že se jeden nejmenovaný účastník naší expedice přizná, že sice četl všude cedule, že papír nepatří do mísy, ale vyhodnotil to jako blbost, se tím pro nás stal jasným pachatelem.

Paní domácí s dcerou nám přijdou připravit lože a strašně je zaujme muj hydrovak. Aby ne, když se suší na flašce od piva. Tak ještě s Marvinem vysvětlujem, jak to funguje, když to funguje, protože ten jeho je ve stavu, kdy se dá líp ukázat, jak to má vypadat v praxi. Pak už jen poděkujeme za rozestlání, rozebereme si svoje postýlky a po troše blbnutí a kecání postupně usínáme. Abbík jde ještě fotit nasvícený minaret a zjistit, kde se zhasínají všudypřítomné žárovičky svítící na sloupech, ale jeslti to našel, to už jsem asi i zaspala.