Expedice Absurdistán Uzbekistán 7 - Město duchů a mrtvé moře

Mujnak, kdysi přístav, dnes město duchů. Aral, kdysi moře, dneska poušť se spoustou rezavějících vraků. A pro změnu noční setkání s milicí...

V 6:45 nás budí Romana, že je nejvyšší čas vstávat, aby kluci neměli řeči, že jdeme pozdě na snídani. Ale bohužel, než se stihneme prostřídat o sprchu a přelít vodu z barelů do lahví, už na nás klepe Abbík, kde se flákáme, že oni už jsou dávno nastoupení v jídelně. Zanecháme tedy všech rozdělaných činností a přidáváme se k nim. Jídelna je stejně luxusní, jako celý zbytek hotelu. Velká vzdušná místnost s několika stoly, z nichž ten největší je pro nás jako dělaný, takže jej obsazujeme.

 

Obratem nám začínají nosit jídlo a čaje. Začínají u chleba, talířku s ovocem, másla a džemů (s kousky ovoce, občas ani nevíme jakého), pokračují přes několik (malých) kousků různých koláčů – čokoládový, mrkvový, normální piškot... Dále následuje mistička s nějakou slanou omáčkou (jedna pro všechny), ale nikdo na ní nemá moc odvahu, až se nakonec uvolí Marvin, že on to s radostí riskne, neb má hlad. Potom chvíli přemýšlíme, zda ta jedna palačinka pro každého je ta omeleta, co jsme si objednávali, a když po ní přinesou talířek s bonbóny, čekáme, že to je konec. A ono ne, nakonec nám skutečně přinesou ještě každému čtvrt vajíčkové omelety. S koprem. A po ní už máme skutečně všichni pocit, že jsme najezení. Ono se totiž zdá, že toho byla spousta, ale při rozdělení mezi 6 lidí to zas taková sláva nebyla.

 

Jdeme dobalit a uklidit pokoj, já asi na třikrát přeprat tričko a sukni, protože na nich mám nejdřív snídani, a pak zubní pastu (dneska nemám dobrý den, vážně ne), takže se ještě dosušuju fénem, abych nevypadala silně inkontinentně. To už kluci stepujou u nás za dveřma. Dneska se jim nějak daří. Zveme je dál a rovnou se všichni řadíme do fronty na Hylak, neb místní strava na nás začíná mít neblahé účinky. A to nás čeká 200 km jízda autobusem, to bude něco.

Konečně vyrážíme, ale jsme zaraženi hned za vchodem do hotelu, neb nám recepční musí upravit registrace. Dal nám je totiž na dva dny a my zůstáváme jen jeden, asi jsme měli prchat rychleji. Takhle se jen složíme na schody a alespoň využijeme situace a zkusíme se poptat, zda by nám třeba nezavolali maršrutku, která by nás byla ochotná odvézt až do Mujnaku, ale recepční se absolutně nechytá, co to po něm chceme, tak to vzdáme, rozloučíme se a jdeme se poptat na to nejbližší maršrutkový nádraží.

Tam si všichni řidiči říkají svorně o 100$, což my nemáme a nedáme, tak hledáme jinou variantu. Podle LP má jezdit regulérní autobusová linka, kterou bychom rádi našli. Údajně má jezdit od hotelu Taškent. Autobusovou zastávku tam najdeme, ale místní obyvatelé nás posílají na druhou stranu silnice, ať chytíme 19tku, tou jedeme na konečnou a tam, že najdem i námi požadovaný autobus. Přejdeme, na druhé straně nás policajt pošle zase zpátky na ten maršrutkový terminál, ze kterého jsme vyšli a tam se nás ujme nějaký pán, který nám sežene maršrutku za 4000 na autobusové nádraží, ze kterého odjíždí autobus. No, jestli nám to hledání tam půjde stejně jak tady, tak se asi do večera nehnem z místa.

Naštěstí na tom druhém autobusáku (hlinitopísčitém plácku se spoustou autobusů a jiných strojů v různých fázích rozkladu, avšak stále pojízdných) skutečně stojí autous s nápisem Mujnak. Zaradujeme se a vstupujeme dovnitř. Autobus je to maličký, začíná se pomalu, ale jistě plnit a to nejen lidmi, ale i různým zbožím. Tu je pod sedačkou pytel cibule, jinde rýže, nám pod nohy k zadní sedačce přibude bedýnka s rajčaty, o kterou si s Jíťou opřeme batohy a jen doufáme, že během jízdy budou zavřené dveře. Já se na své krajní sedačce opírám o tři obrovské tašky a jistím je tak vlastním tělem proti pádu a snažím se vyhnout té jedné, ze které něco neidentifikovatelného teče.

 

A čekáme na odjezd. Abbík s Marvinem kverulujou, že to čekání je děsně dlouhý a kdesi cosi, slečinky. Ale pravda je, že nám už autobus přijde docela plný, ale třeba má pravdidelný jízdní řád a čekáme na odjezd podle něj? Čert ví. Věc se začíná vysvětlovat, až když nastoupí další lidé, kteří už nemají sedačku, ale sedí na takovém lehce vyvýšeném stupínku mezi sedadlem řidiče a průvodčího (druhého řidiče). Vejde se jich tam 5. Dva po směru jízdy a 3 proti. A ani to ještě není plný autobus, do uličky se pár lidí taky vejde, ale samozřejmě, že ne na stojáka, to by přece nebylo bezpečné, hezky dostávají plastová štokrlata. Většinou na nich sedí / stojí (aby lépe viděly) malé děti, tak to překřtíme na dětské sedačky.

„Sou líp vybavený než Student agency, maj i dětský sedačky.“

„A jezdí za 65 Kč na 200 kilometrů.“

„A rozhodně to bude taky Fun and Relax.“ No dobře, s tím Relaxem se Jíťa trošičku (ale vážně jen nepatrně) netrefila. Ale fun to rozhodně bylo. Zvlášť, když řidič zapnul hudbu (typicky naprosto příšernou a uječenou), my tak porůznu začli pokyvovat hlavami a najednou se nám smál celej autobus.

Konečně odjíždíme, chvíli to vypadá na jízdu s otevřenýma dveřma, ale naštěstí řidič zhodnotí, že se čtyřma turistama na zadnim sedadle to není dobrej nápad, tak radši zavře. První část cesty je naprosto pohodová, po uplně nový silnici, takže si užíváme výhledu, sem tam něco vyfotíme okýnkem a najednou se to asi v půlce změní a my najíždíme na cosi, ne nepodobného tankodromu. Všude samá díra a výmol, ale řidič si s tím docela umí poradit a jen občas se stane, že nadletíme nad sedačku, ale i na to se dá zvyknout. Tak jen chvíli spekulujeme, jestli to není trénink na pilotní licenci, protože vzlety by řidiči šli a jen měl občas tvrdší přistání. A kdybychom chtěli mít pocit, že to je vše, co je schopný nám předvést, nasazuje tomu ještě korunu.

Autobus přibrzdí do takové skoro krokové rychlosti, my už se nachystáme, že se zase proletíme a ono ne. Řidič se zvedne, druhý též a přes ty lidi sedící vepředu si plynule vymění místa a aniž bychom skutečně zastavili, pokračujeme dál. Tak to si skoro zasloužilo potlesk.

 

Bez dalších zajímavějších zážitků dojedeme až do Mujnaku, kde nás vítají velké cedule s rybami, jako kdyby to byla stále rybářská velmoc tak, jako před ústupem Aralu. Docela smutné. Docela dost. Autobus nás doveze až skoro před hotel (ten stojí na návsi/náměstí), my zjistíme v kolik jede zítra zpátky a přesuneme se k ubytování. Hotel je v bývalé nemocnici (vždycky jsem si přála strávit noc v nemocnici jinak než jako pacient / personál) a Lonely Planet slibuje Running hot water.

 

Projdeme vstupní brankou a jako první nás přivítá německý ovčák, na kterého horko působí dost podobně, jako na nás. Vstupujeme do hotelové haly, kde je docela vidět, že tu ještě stále probíhá rekonstrukce, ale co, hlavně, že tu je chládek. A dokonce i stůl, židle a gauč, toho času obsazený skupinou Francouzů. Chvíli počkáme, než majitelé nanosí do patra kýble s vodou a začnou se nám věnovat. Paní se omlouvá, že pro šest lidí nic nemá, tedy snad jen... „No, pojďte se podívat.“ A už nás vede do jejich obytné místnosti vedle kuchyně, že za 15 000 na osobu můžeme přespat tam s tím, že tam je manželská postel a zbytek dostane matrace na zem. Souhlasíme (kdo by nesouhlasil), takže se hned pustí do přípravy našeho bydlení, my tam jen shodíme zavazadla, předáme jí pasy a jdeme ven shánět vodu, protože už nikdo nemáme ani kapku.

 

Sice jsme dostali instrukce, kde hledat obchod, ale byl skryt tak geniálně za vraty z plechových skříněk, že nás tam musela dovést nějaká místní paní. A nebýt jí, bloudíme tam asi dodnes. Obchod opouštíme poměrně zásobeni, zatímco je jsme asi téměř vykoupili. Máme spoustu vody, nějaké to sladké pití, vodku na dezinfekci a hlavně meloun, neb se dost osvědčil. Nákup za krásných 30 000.

 

Vracíme se k hotelu, kde se rozhodneme usadit na venkovní vyvýšený plácek a sníst si melouna. Přijde za námi paní domácí, přinese nám stolek, ubrus, molitany na sezení, mísu a nůž. Starají se o nás, jak kdybychom i jim platili 90$ na noc a ne 15 000 šušňů. Při rozhlížení se po hotelové předzahrádce objevíme i tu sprchu. V kovové budce s cisternou na střeše. Společná. Asi tak s půlkou vesnice, jak to trefně komentuje Jíťa. A umyvadlo má taky poměrně vtipný princip. Nahoru do držáku se dá barel, pod výlevkou je kýbl a tím se pak splachuje záchod. Ani kapka na zmar. (Škoda, že stejně neuměli šetřit vodu už před padesáti lety, možná by jim tu i to moře zůstalo.)

 

Sedíme a relaxujeme ve stínu stromu asi do 5 do večera, kdy zhodnotíme, že teď už bude jen líp, obouváme pevný boty, vezmeme (nebo si to aspoň myslíme) dost vody a vyrážíme k bývalému břehu Aralu. Je to za kopcem za hotelem přes rozpálený písek. S Abbíkem a Pavlem zastavujem hned v půlce cesty a fotíme utrženou hlavu od panenky a kluci pak jdou prudit nějakého pavouka, co bydlí v díře opodál. U toho já bejt nemusim, těch mrch se bojim, tak je přece nebudu fotit. Jíťa, Romana a Marvin už jsou skoro u památníku Aralu a my je doženem až tam. Sedí ve stínu a čekají na nás.

 

Nejprve obhlédneme situaci z vrchu, obdivujeme malíře, který si to tam v sedě na bobku maluje, ale z pohledu dolů by nejednomu bylo do pláče. 10 zkorodovaných lodí uprostřed pouště. Marvin se dolů odvažuje jako první, my jej za chvíli následujeme. Bílé drobné mušličky rozeseté v písku doplňují obraz zkázy. Stojíme na místě katastrofy, která bývá přirovnávaná k výbuchu Černobilu a je předělaná vlastně na turistickou atrakci. Po vzpamatování se z prvotního šoku (tohle vážně bylo moře) se jdeme podívat na jednotlivé lodě. Jsou k nim i schůdky, takže se můžeme podívat na palubu, do podpalubí, všude. Nemít pocit, že jsem se právě ocitla v pekle, řeknu, že to je ráj pro fotografy. Romana s Marvinem se přesouvají zpátky nahoru jako první, po tom, co si na klucích vydyndáme fotky á la Titanic, jde i Jíťa a my ještě fotíme. Nakonec už nevydržím ani já, protože mi dojde voda, ale kluci jdou ještě ke dvěma víc vzdáleným lodím. Čekáme na ně pod památníkem s vyobrazením, jak rychle Aral zmizel. V roce 1960 to tady ještě byl normální přístav s konzervárnou. Dneska tu není nic a nejbližší voda je cca 200 km odsud. Konzervárnu zavřeli v roce 1991, protože to sem bylo neefektivní dovážet. Šance na návrat do původního stavu nulová. A nejen proto, že tenhle pouštní stát pěstuje bavlnu. A rejži...

 

Vracíme se zpátky, abychom se stihli prostřídat v zahradní budce. Sprcha je tu vymyšlená vskutku geniálně. Z cisterny na stropě vede hadice s kohoutkem a pod ní je uříznuté dno PETky s dírami, takže to funguje jako perfektní sprcha. A ta teplá voda je samozřejmě pravda, tady je všeobecně problém spíš s tou studenou. Jen když si uvědomím ten kontrast s tím, kde jsme spali na dnešek, chce se mi smát.

 

Přesně v 8 sedíme venku a paní domácí servíruje večeři. PLOV, tak konečně ochutnáme, jak ho dělají tady. Každý dostaneme talířek s rajčatovým salátem (zřejmě z těch rajčat, na kterých měla nohy třetina zadní části autobusu), talíř s obrovským kopcem plovu (je se světlou mrkví a Pavel nám k tomu i objasní, jak vstně vznikla ta naše oranžová mrkev) a k tomu na dojezení se chleba. Chvíli si říkám, že to je porce, že jí ani Pavel nezvládne sníst a ono kuloví, sníme to všichni krom Romany, po které to dojí naše saranče, že je přeci ještě ve vývinu. No začínam se bát, co se z něj jednou vyvine. Spolu s Jíťou vymyslíme SMS domů znějící nějak takto: Ahoj, jsme všichni v Mujnaku v nemocnici. Dostali jsme společný pokoj, hezky se tu o nás starají a strava je též výborná. (Nebojte, je to hotel.) Na což se mi dostane reakce: Tak tohle babičkam nepřeposílam!

Po jídle se jdeme ještě jednou projít do obchodu pro další pití a s Pavlem a Jíťou pak ještě pokračujeme plynule na procházku městem. Jak přes den vypadalo mrtvě, tak teď za tmy dost ožilo. Všude jsou děti, které běhají, skáčou, radují se a dospělí, co posedávají na lavičkách, či u zdí a povídají si. A my jdeme mezi tím skoro až na konec města, spekulujeme, zda někdo bydlí v několika nových bytovkách, případně, kdo v nich bydlet bude, ale i si povídáme jen tak o ničem, užíváme si příjemný večer, vyhlížíme první hvězdy...

 

Po návratu domů najdeme R+A+M sedící na gauči s čajem, tak se k nim přidáme a pozorujeme další turisty, kteří sem právě dorazili. V hotelu už není místo, ale dá se spát venku. Tam, co jsme večeřeli. Líbí se mi, že ať sem kdokoliv přijde, není odmítnut. Chystáme se jít spát. Zítřejší budíček bude ve 4 ráno, neb v 4:45 nám odjíždí autobus. Než se nám všem podaří zvednout kotvy a přesunout se vedle, nakráčí do hotelu milice, že jdou kontrolovat registrace. No bomba, takže spánek se odkládá na neurčito. Vzhledem k pokročilé denní době se pánové nedočkali příliš vřelého přijetí, ale remcá se jen za rohem, před ně předstupujou všichni div ne v pozoru. Nakonec nějaká vyšší šarže zavelí, že máme pasy nechat u nich a přijít za 5 minut. Tak se přesunem aspoň přichystat ležení a Abbík se po nějakých deseti minutách uvolí, že se půjde podívat, jak to vypadá. Vrací se s pasama a tím, že přes mobil mluvil se sestrou jednoho z těch milicajtů, protože uměla anglicky, tak mu tlumočila, co po nás vlastně chtěj. No maj to hezky vymyšlený a zařízený, to zas ne, že ne.

Ukládáme se, zhasínáme a na pár hodin zavíráme oči...