Odjezdová nádražní budova je důkladně oplocena a dovnitř se dá projít jen přes policisty střeženou vrátnici. Vytahujeme lístky a pasy a po jednom předstupujeme ke kontrole. Další nás čeká hned za dveřmi, tradičně průchod přes rám a bágly přes rtg. Tady se to docela zasekává, protože pořád někdo píská, ať už z místních, nebo od nás. Tohoto nastalého a stále pokračujcího zmatku využijí nějaké dvě slečny, které běží kamsi pryč, ale my jim radši ve vlastním zájmu nevěnujem moc pozornost a pokračujeme k další kontrole, která je asi o 3 metry dál a znamená pro nás další razítko na jízdence. Tak nevím, jestli tohle je pokus o umělou zaměstnanost v praxi, nebo co to tam proboha zkouší? Poslední kontrola bude až těsně před vstupem do vlaku na pátém nástupišti u 14. vagonu. Zatím jen nahlížíme okýnkem a spekulujeme o tom, co nás asi čeká uvnitř. Turisté z rána slibovali 4 místné kupé, tak se snažíme dopočítat podle našich jízdenek, kdo s kým bude bydlet a pořád nám to ne a ne vycházet. Jediné, co víme, je, že Abbík má místo někde uplně v kelu, zatímco my ostatní budeme zřejmě ve dvou vedlejších kupé, ale tak snad to půjde nějak proházet.

Jen do toho konceptu čtyřčlenných kupéček nějak nezapadá, že je přes okno vidět 6 polštářů.Tak jak tak, stejně se nedopočteme toho, že bychom byli společně, tak se necháme překvapit. Fronta před námi postoupila dovnitř, je čas na nás. Ukazujeme tradičně jízdenku a pas a vstupujeme do vagónu, kde jako první mineme výklenek se samovarem a pak nás čeká to překvapení. Překvapení skutečně velké a to, že všude panuje absolutní tma mu přidává na děsivosti: druhá třída totiž znamená Plackartu. Pro ty, co stejně jako já do této chvíle, netuší, co to je plackarta, dovolte malé osvětlení. Představte si 4 místné kupé, kde je lehátko dole a vprostřed zdi a naproti němu další dvě lehátka tentokrát po směru jízdy. Odmyslete si stěnu dělící toto kupé od uličky (neboli to jediné, co způsobuje, že je kupé kupé). Vznikne vám tím otevřený vagon, kde jsou vždy jen zdi, na kterých drží jednotlivá lehátka. Je to sice řešení poměrně jednoduché a asi i na delší cesty pohodlné, ale pokud jste asociál, jako já, naskočí vám z toho pravděpodobně solidní kopřivka.
 vlak.jpg
Procpáváme se ke svým místům. Abbík by měl zakotvit téměř na začátku, ale jde se podívat, jak jsme na tom my. 2 lehátka nad sebou Romana a já, pak zeď a za ní Jíťa a druhá část čtyřplacu Marvin s Pavlem. Do zavazadlového prostoru pod spodními lehátky cpeme batohy a čekáme, kdo bude cestovat s námi a zda třeba nebude někdo ochotný se vyměnit. Naproti Romaně a mě bude cestovat nějaký manželský pár, ti se asi dělit nebudou, ale třeba ten pán pod Jitkou by mohl. Nemohl, protože nechce horní postel, ale nakonec se nabídne muž spící přes uličku od nás a nahoře, že jemu by to nevadilo. S díky přijímáme a Abbík se stěhuje k nám. Alespoň budeme taky v noci pod dohledem.
 DSC_7256.JPG
Vlak se dá do pohybu a dokonce i rozsvítí, takže se můžeme konečně řádně rozhlédnout kolem. Na poličce nad lůžky jsou srolované matrace a polštáře, tak si tak lehce předusteleme, srotíme se u J+M+P, chvíli si povídáme, pak přijde průvodčí a uškubne nám kopii z lístku a další za ním nám rozdá ručník, dvě prostěradla a povlak na polštář. Další průběh cesty je ve znamení přípravy na spaní, jediná Romana dokonce riskuje jít si na záchod vyčistit zuby. Mě tedy uplně stačilo jít tam jen za tím normálním účelem, zvlášť když jsem se pak asi 5 minut nemohla dostat zpět do vagonu, protože na horní posteli ležící asi 200 kg pán (to mít nad sebou, tak radši spim na tom záchodě) měl vystrčenou nohu přímo před dveře a ostentativně s ní odmítal uhnout. A dělal to všem. Takže jak mi ho bylo prvně líto, že schytal tak blbý místo, tak teď jsem ho začla dost proklínat, prevíta zlomyslýho.
 DSC_7268.JPG
Po povinné dezinfekci (slušně nabízíme i spolucestujcímu, který se pak strašně směje Romaně a její „Poker face“) se odebíráme do svých postelí, přičemž já se rozhoduju obětovat to prostěradlo, pod kterým bych měla spát (je tu vedro na padnutí) na to, abych si z něj udělala závěs ke svojí posteli pro aspoň malý pocit soukromí. Pro tenhle účel se dost osvědčí kvalitní látková náplast z mojí lékárničky, která ještě měla dojít v následujcích čtrnácti dnech poměrně všestrannému využití...
DSC_7281.JPG 
Zalezli jsme (Vyškrabat se na horní lehátko s naraženym ramenem a nevšimnutím si, že tu jsou takový nášlapný blbince, aby se dalo nahoru líp lézt, byla docela výzva) tak akorát, když všude zhasli. Tedy všude krom našeho oddílu, kde se z bezpečnostních důvodů musí svítit celou dobu. Tak to máme neotevřitelné okno a nezhasnutelné světlo. To první nevyřešíme, na to druhé mi stačí z Iránu osvědčená šátková metoda, abych chvilku po půlnoci a jednom slavnostnim vlakovym pozdravu do Čech (to už je vlastně taky takovej muj postiránskej zvyk, že vždycky z vlaku někomu k něčemu přeju – Vánoce, Silvestr, narozeniny,svátky...) mohla nerušeně usnout.

Neděle 6.8. 2012

Bude to znít divně, ale v noci mi i chvilku byla zima, takže jsem přesunula svoje spodní prostěradlo na sebe, abych jej zas ráno odkopala, co nejvíc pod sebe. Je 7:22 a stačí mi jen lehce vystrčit hlavu ze svého ležení, abych přehlédla kompletní situaci ve svém okolí (no dobře, v polovině vagonu). Všichni od nás ještě spokojeně spí, tak taky ještě zalehnu, přecijen máme před sebou ještě nějakých 10 hodin, takže čim víc toho zaspíme, tim líp.
 DSC_7301.JPG
V 10:30 opouštím lože, abych po průchodu kolem vedlejšího oddílu zjistila, že tam už jsou všichni vzhůru. Marvin si doplňuje zápisky, což shledám jako nejlepší kratochvíli pro tuto chvíli a též se chopím tužky. Drncá to, tak dle toho moje zápisky vypadají. Jestli to ještě někdy v životě přečtu, dám se na studium hieroglyfů. Do toho všichni ještě z postelí vymýšlíme krávoviny. Třeba morušovici, protože naše včera zakoupená šťáva z moruší zvládla za noc docela solidně zkvasit. Skvělé, čeká nás 10 hodin ve společnosti časované biologické nálože, u které nikdo nemá ponětí, za jak dlouho má explodovat. Kluci si ovšem hrají na pyrotechniky a neustálím otvíráním se snaží čas exploze oddálit.
 DSC_7307.JPG
Opouštím svojí postel a přesouvám se vedle, protože už mě bolí za krkem, jak se pořád vytahuju přes zeď, abych k nim viděla, když se s nimi bavím, ale po chvíli se vrátím k sobě pro knížku a vytvrdnu tam na trochu delší dobu, protože s námi cestující manželé nás s Romanou a Abbíkem pozvou na meloun. Takový ten žlutý, co jsem o něm v Čechách vždycky říkala, že vypadá a chutná jak molitan. Nevypadá a nechutná, ba právě naopak, je výborný a hlavně osvěžujcí. Do panujcího vedra je to potrava naprosto geniální. (Na rozdíl od našich sušenek.) Chvíli si tedy popovídáme s těmito pohostinnými domorodci, kteří jedou až do Pitěru, kde pán bude pracovat, což mimo jiné znamená 4 dny ve vlaku. No nezávidíme jim to nikdo ani v nejmenším. Děkujeme za občerstvení a vracíme se k našemu zbytku. Uličkou pravidelně procházejí prodavači všeho možného. Studenou vodou počínaje, pokračuje přes uzené ryby (ta vůně, jestli půjdou ještě jednou, tak už fakt neodolam), u pyžam konče.

Po zastavení v nějaké blíže nespecifikované zastávce in the middle of nowhere se chvíli dohadujem, zda taky nevyběhnem ven pro melouna, ale naše spekulace zarazí náš další spolucestujcí, když jeden koupí a opět se s námi milosrdně rozdělí. (Vzhledem k našemu počtu mu ho vpodstatě celý sníme, protože ne pro něj není odpověď.) Trochu tedy přemýšlíme, zda to třeba není proto, že vypadáme, že jsme chudí a hladoví a ještě k tomu sbíráme odpadky (zametající paní odněkud vymetla Abbíkovi papírové kapesníky, tak se po nich vrhnul a někteří spolucestujcí na něj hleděli trochu nechápavě), tak se rozdělíme alespoň o to jediné, co máme a tím je Abbíkovo sušené maso. Vzbudí to trochu nedůvěru, ale nakonec domorodci kolem ze slušnosti ochutnají. Ale netváří se, že by je to nějak výrazně nadchlo. Naopak nám o to víc nabízejí svoje sušenky, chleby a čaj. To se snažíme opět s díky odmítat, ale moc se nám to nedaří.

Zbytek cesty proběhne poměrně v poklidu, já ještě občas pospávám, občas vyfotím za oknem ubíhající poušť, než mě Pavel probudí, že budem za chvilku vystupovat a máme odevzdat prádlo. Postele už máme svlečené a připravené k předání, tak jen za popohánění průvodčího nacpeme použité povlečení do látkového pytle. Pak pobereme svoje věci, rozloučíme se se spolucestujcími, popřejeme jim bezproblémový zbytek cesty a už nás ženou ven jak nadmuté kozy. Asi aby nenastalo zpoždění. Pravda, výstup by zřejmě poměrně urychlilo, kdyby zároveň stejnými dveřmi neprobíhal i nástup.

Jsme v Nukusu a rozkoukáváme se po nástupišti. Sedí tu další skupina cizinců s bágly, vypadají podezřele úhledně, takže kdybych je neviděla vystupovat, rozhodně bych nevěřila, že jeli tím samým vlakem jako my (my vypadáme, jako kdyby nás přežvýkal, vyplivl a ještě pošlapal velbloud. A ne jen jeden, spíš celý stádo). Prohodíme s nimi pár slov a loučíme se s tím, že se pravděpodobně ještě potkáme...